Říjen 2015

CO ŽIVÍ NAŠE BUŇKY...

8. října 2015 v 11:26 | Iva |  Články

CO SKUTEČNĚ ŽIVÍ NAŠE BUŇKY...

Partner mě pozval na pránickou večeři s Henri Monfortem, který tento týden zavítal do Zlína. Pozvání jsem přijímala velmi obtížně, dokonce jsem ho i chvílemi úplně odmítala. Moje JÁ to přece ví dávno, ale mysl stále drží program buněk v zajetí starých vzorců a přesvědčení a tak občasné probliky, že je čas je živit jinak, najednou byly zřetelnější a hlasitější. V hloubi duše jsem cítila, že je to další výzva v posunu k sobě. Jako správná žena narozená v Býku miluju hmotu a požitky ve smyslu jídla. Bránila jsem se na to myslet, ale bylo zaseto. Den předtím "jakoby náhodou" jsem terapeuticky provázela tři klienty, každý z nich jedinečně odzrcadlil přesně nějakou část mých strachů, něco pustit a jít novou cestou. Ta cesta je odpradávna zapsaná v našich buňkách, jen je třeba nechat odejít strachy ze smrti hladem nebo žízní, nasbírané naší existencí tady. Jeden z klientů trpěl poruchou příjmu potravy, druhý úspěšný v byznyse, zablokovaný v solaru nepřijetím ostatních v jejich "hlouposti", trpěl obrovskými bolestmi žaludku, třetí se nedokázal odhodlat k odchodu ze starých podmínek, které už o životě dávno nebyly... Všichni tři vlastně měli úkol začít "ŽÍT VÝHRADNĚ SVŮJ ŽIVOT" a teprve pak ho slaďovat s tím venku. Jenže každý z nás to má podobně, byli jsme totiž takto vychováni a systém nás drží ve stejném zajetí. Tu noc jsem špatně usínala, ač jindy spím klidně. Bolel mě žaludek až do zmíněné pránické večeře. Dobře bylo, že jsem před ní velkou část odpoledne strávila v přírodě se psem Garpem, který vyváděl ve vodě a v lese a byl nespoutaně svobodný a šťastný. Tam mě bolest přešla a já pochopila zdroj bolesti a svoje strachy v prvních třech čakrách.
Henri na mě působil velmi příjemně a s časem rostla jeho síla a předávka poselství, které přijel předat. Po úvodní části mě velmi uvolnil druidský rituál k živlům, který měl silnou linku jednoty. Následoval či-kung, probuzení energie v tělech a harmonizace energetických drah a ukázka živení buněk pránickou energií. V těle byl mír a pokoj ve smyslu, že není nic co byste v tu chvíli ještě potřebovali. Bylo mi nádherně a já dostala potvrzení, že s odvahou jít za to staré lze. Lidé začali pouštět své pocity, otevřeli se ze svými příběhy, že jedí jen kvůli okolí, aby o něj nemělo strach nebo je nesoudilo. Já najednou viděla sebe, kdy přesně toto se děje také, kdy jím, jen abych seděla s blízkými u jednoho stolu... Došlo mi, že díky fotonům, kterých je nyní na Zemi přes míru, jsme vlastně všichni práničtí, jen o tom nevíme. Strava, která není příliš živá, takže pránu neobsahuje, pak pouze tělo zatěžuje, zacpává, koncentruje a drží staré programy v mysli a živí je. A abych si to vše dokonale utvrdila, učinila jsem ještě jeden vědomý kousek, nacítění úbytku energie získané pránicky. Po přednášce jsem záměrně a vědomě snědla něco hodně nevhodného a pozorovala svoji energii, zásadně jí ubylo a vznikaly další chutě na něco jiného. Přímá zkušenost byla na světě, zápis do mé buněčné paměti také. A jak jste na tom Vy? Dáte práně šanci?