DÍKY FILMU "DÁNSKÁ DÍVKA"

7. února 2016 v 17:21 | Iva |  Články
Vesmír je spravedlivý a v řádu. Hra, jejíž pravidla je potřeba pochopit. Jdete-li správnou cestou, stane se malý zázrak, váš život změní směr a entropie se rázem promění v synergii. Pokud rozumíte synchronicitě, začnete si také brzy připadat jako ve hře na obrovsky velké puzzle ploše a jen doplňujete ty správné dílky na prázdná místa.
Téma nového filmu mě zaujalo ihned, když jsem nedávno narazila na rozhovor s režisérem Dánské dívky v časopise. Dnes přišla další výzva, někdo recenzoval film na facebooku a tak nezbývalo než zabukovat lístky a jít do kina. Velmi silný a hluboký příběh plný niterných pocitů, naprosto skvěle režijně ztvárněný podle skutečné události. Je vlastně o nás všech. Jako terapeut jsem svědkem té obrovské úlevy, když se klient rozhodne dát mi tu důvěru a svěřit mi své "tajemství". Často to souvisí se sexualitou. Blok většinou silně ovlivňuje třetí čakru a člověk nemůže vstoupit do žití srdcem a žije pouze závislostí. Tu však často považuje za lásku, kterou očekává hlavně zvenčí.
Vše souvisí s nejdůležitějším tématem dnešní doby: pochopit naše kořeny, poznat kdo opravdu jsme a hlavně tím být. Vyšší vibrace rozpouští a odkrývá vše založené na klamu, lidem padají masky " hrát si na vzorné a hodné" a pravda leze na povrch. Mnozí jsme šokováni historiemi našich rodů, pokud máme odvahu se tím vůbec zabývat. Jedno je však jisté, pokud nesladíme spodní čakry natolik, aby spolupracovaly s horními, nemůžeme vystoupit z mentality oběti.
Rozhodla jsem se své kořeny co nejhlouběji odhalit, pochopit, abych je poté mohla s láskou propustit s tím, že jsem měla skrze ně pouze objevit sebe. Bez hlubokého zakořenění nemůže růst naše vědomí, nepřijaté rodové uzly tomu brání. Není to vůbec jednoduché a bolí to, když to máte přijmout a nehodnotit. Cesta vede opravdu po jednotlivých schodech. Chce to kus odvahy, ale lze to.
Moji rodiče vyrůstali každý úplně odlišným způsobem. Máma pochází z rodiny typicky baťovského mladého muže, jako vystřiženého z fotografií starého Zlína. Dokonalost, elegance v oblékání a přesnost v práci udělala v mých očích z dědečka vzor skoro-boha. Babička mu nedokázala odporovat, asi proto, že by to nedopadlo. Tam jsem odkoukala první klamné pravidlo, žena poslouchá muže a navenek to vypadá vše v pořádku. Podle tohoto pravidla jsem si zvolila později svého velkého učitele, manžela a otce mých dcer. Během dvaceti jedna let jsem toto pravidlo zvrátila do paradoxu. Jediné koho mám poslouchat, je hlas mojí duše a zároveň není vůbec důležité, jak to působí navenek, ale jak se v tom cítím. Z manželství jsem odešla a nyní žiju sama sebe. Muži v mém životě se chovají už jinak a v mojí puzzle hře se doplňují prázdná místa. Vše souvisí i touto transformační dobou, do které jsme přišli vše odhalit. Vše se otevírá. Vlastně mí rodiče nikdy nepovídali o událostech ze svého dětství tak otevřeně jako poslední dva roky. Máma před čtyřmi lety přežila svoji vlastní smrt, když se probudila z komatu po operaci roztržené aorty v délce od srdce až do třísel. Když byla v blízkosti smrti, chodili za ní dva andělé, krásní mladíci a ptali se jí na její rozhodnutí, na který břeh si přeje. Její duše věděla, že musí zpět do života ještě něco pochopit. Tak je tady s námi už čtvrtým rokem a opravdu to vzala vážně. Má silně poškozený zrak a přesto čte mnohaset stránkové knihy, téměř neslyší, ale v našich rozpravách o smyslu života mi rozumí každé slovo. Přijala potřebu mnohé pochopit a poté v klidu odejít. Její srdce roztrhal "žal". Mí rodiče ztratili dva syny. Ztrátu dítěte nemůže pocítit nikdo, kdo to sám nezažil. Můj první bratr Tomáš se narodil třináct měsíců přede mnou. Máma jej normálně porodila a kojila několik dní, najednou ji oznámili, že chlapec zemřel na srdeční komplikace. Až nedávno jsem se dozvěděla, že dlouho nechápala, proč se to stalo a měla spoustu pochybností a výčitek, že jí nikdo nic nevysvětlil. Po roce jsem přišla na svět já. Narodila jsem se rodičům, kteří mě počali v obrovském smutku ze ztráty chlapce. Tak si to asi dovedete představit. Prenatál plný strachů, porod a neustálá obava o můj život. Tomu se říká príma startovní podmínky. Rodiče si ale vybíráme sami. Trochu mě to zpočátku kurtovalo k tomu, jim Tomáše nahradit, hrála jsem si hodně s klukama, lozila po stromech a byla na vše zručná. Nakonec zvítězila má duše a já si hrála i s panami, domečky a ráda se učila šít i vařit. Strach mých rodičů o mě a pocit, že jim nikdy ztrátu bratra nenahradím a proto mě nebudou mít nikdy dost rádi, mě však stále posílal do životu nebezpečných situací a já byla samý úraz. Skončilo to vážnou nehodou - sražením autem, já vyvázla po mnohaměsíční léčbě s o několik cm kratší nohou, pořádným pocitem provinění a frustací z jejich starého smutku. To je tak, když dítě žije nevědomě emoce svých rodičů. V té době byl mému mladšímu bratrovi skoro rok. Ten statečně převzal štafetu za mě. Syn byl pro mého tátu důležitý. Otec měl totiž krutý život, máma ho odložila a dala ho vychovat své matce, když se její muž zabil pádem z vysoké pece na severu Moravy. Nikdo přesně neví proč, ale byl v ruském zajetí na Sibiři v období války a hodně ho to poznamenalo. Moje babička odešla z pohraničí do Zlína a syna nakonec dala do dětského domova. Tak můj táta je takový samorost. Jistě toužil žít normální život a tak ztráta prvního dítěte tomu nenasvědčovala. Na mém bratrovi si zakládal, ale přílišná starost, aby se to tentokrát dařilo, bratra velmi dusila. Byl nádherné dítě, velmi jemný a citlivý chlapec s otevřeným srdcem ke všemu živému. Moje máma ho milovala až příliš, navázali závislý vztah, který mého tátu vyřadil na kolej, která není o partnerství. Tak vznikl trojúhelník, který neměl řešení. Bylo to pro všechny utrpení a bratrovi se dařilo čím dál hůř. Nic nemohl dokončit, vztahy s ženami ho nenaplňovaly tak, aby dokázal odejít z domu. Hledal úlevu v závislostech a některé z nich zůstaly nevysvětlené dodnes. Můj bratr se před šesti lety oběsil. V ten osudný den jsem vzala oba rodiče za ruku a šli jsme na to místo, zapálit svíčku za jeho duši. Na tu chvíli nikdy nezapomenu, bezmoc mých rodičů neměla konce. Další den se na telefonu mého bratra objevila sms zpráva z neznámého čísla s textem Peťa... Neváhala jsem a číslo vytočila, na druhém konci byla známá vědma z Šumavy a vyřídila vzkaz pro nás. "Mrzí mě to, ale nemohl jsem jinak, mám Vás rád, Petr." Jeho duše se tu toulala ještě dlouho, máma ho odmítala pustit. Odvedena do světla byla až po letech. Pak se začaly věci skládat, s přijetím něčí smrti dostáváte indicie a chápete více a více. Setkala jsem se s ženou, která byla jeho dlouhodobou spřízněnou duší, věděla o něm ty nejniternější informace. Miloval ženy i muže a to ho dovedlo k poznávání sebe samého a možná i do zmatku, jak to vlastně je. Tato žena ho doprovázela na jeho výletech za svobodou. Byl to krásný vysoký a štíhlý muž a tak věřím, že jako žena vypadal velmi přitažlivě. Spřízněná duše té ženy se mi svěřila, že byl velmi šťastný a nadmíru svobodný v ženských šatech. Jen nenašel odvahu to jakkoliv řešit. Jestli jako žena nemusel nést tu tíhu mrtvého bratra nebo byl bisexuál nebo dokonce transsexuál, to se nikdy nedozvím. Jak těžké to pro něj bylo, že si nakonec zvolil raději smrt mi pomohl pochopit film "Dánská dívka". Děkuji za něj! Děkuji svým rodičům, že mi nakonec dali svobodnou vůli se stát, kým si zvolím já. Děkuji svým bratrům, že mě naučili přijmout a chápat smrt jinak. Děkuji za hru, ve které možná někdo musí odejít, aby druzí mohli pochopit. S láskou iva
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama