Listopad 2017

HLAD DUŠE

29. listopadu 2017 v 21:35 | Iva |  Články

Existuje žár, který doprovází radost,
a existuje žár, který doprovází ničení.
Jeden je ohněm transformace
a druhý ohněm vlastního zničení.
Je to oheň transformace, jehož si žádáme.
Mnoho žen se ho však vzdá a souhlasí s tím,
aby se staly příliš čisté, příliš hodné,
příliš se ztotožní s viděním světa očima někoho jiného!
Příliš, příliš mnoho žen složilo strašnou přísahu
dříve předtím, než poznaly více.
Jako mladé ženy hladověly po základní podpoře a povzbuzení,
byly naplněny lítostí a rezignací, odložily svá pera,
uzavřely svá slova, vypnuly své písně, srolovaly svá plátna
a přísahaly, že se jich již více nikdy nedotknou.
Žena v takovém stavu neúmyslně vstoupí do ohně
a její život je proměněn na popel.
Život ženy může zemřít v sebenenávisti,
protože komplexy umí tvrdě ublížit a
alespoň na čas odstrašit od přiblížení se k životní práci,
na které jí záleží.
Mnoho let je stráveno tím, že nedojde k žádnému pokroku,
k žádnému pohybu, k žádnému učení,
k žádnému nalézání ani získávání,
k žádnému přebírání a k žádné změně.
Když je osobní duševní život ženy spálen na popel,
ztrácí žena životní poklad a začíná jednat suše jako Smrt.
V nevědomí touha Být naživu nabývá a přetéká,
až nakonec převezme velení, hladově a zdivočele!
Žena začne hořet hladem po všem, co jí dá pocítit,
že je opět naživu.
Žena, která byla v (vlastním) zajetí, nezná nic jiného,
a vezme něco, cokoliv, co se zdá být podobné
originálnímu pokladu, ať je to dobré či špatné.

ŽENA, KTERÁ HLADOVÍ PO SVÉM SKUTEČNÉM DUŠEVNÍM ŽIVOTĚ,
MŮŽE NAVENEK VYPADAT ČISTÁ A UHLAZENÁ,
ALE UVNITŘ JE NAPLNĚNA DESÍTKAMI ŽEBRAJÍCÍCH RUKOU A PRÁZDNÝCH ÚST...

Zdroj: Clarissa Estés

MÉ SETKÁNÍ S TEMNOTOU

26. listopadu 2017 v 22:16 | Iva |  Články

Je sobotní ráno, svátek Svaté Kateřiny,
zbývá pouhý měsíc do Vánoc roku 2017.
Směrem k zimnímu Slunovratu tak bytostně vnímám,
jak rychle ubývá světla a sílí temnota.

V noci na dnes jsem měla nádherný živý sen.
Stála jsem vysoko nad břehem horského jezera,
v okolí magnetické hory Ararat,
někde na pomezí Turecka a Arménie.
Bylo to velmi dávno, za vlády mocných králů.
Hojivá a mocná ženská síla byla uznávána.
Slyšela jsem v dálce znít tesknivou hudbu,
umocněnou tahavým zvukem duduku.
Král měl obavu o stav vody v jezeře,
byla zvláštně znečistěná.
Není většinou dobré, když něco nahoře
není čisté, zasáhne to pak i vše dole.
Byla jsem sem pozvána,
abych pomocí kamenů léčila.
Ostrý, ale příjemný vítr si pohrával s mým
temně rudým dlouhým pláštěm.
Na vrcholcích hor bíle svítil jiskřivý sníh.
Uvědomovala jsem si pod nohama obrovskou
zemskou sílu tohoto místa.
To Já jsem byla ta, co přišla vodu zpátky vyčistit.
Viděla jsem, jak z mých rukou vychází obrovská síla.
Zároveň cítila, jak je třeba s touto silou vědomě zacházet.
Voda v jezeře byla za pár okamžiků opět čistá jako křišťál.
Sen se rozplynul a ve mě zůstal jen pocit z něj...


Ráno po krátké procházce se psem si s kafíčkem
vklouzávám znovu do postele,
abych ještě chvíli v sobě nechala
doznít včerejší večer.
Potřebuju to a jsem vděčná, že si to dovolím.
Nejraději v takovém rozpoložení píšu.
Mám v sobě zvláštní pocit dalšího uzavírání kruhu.
Pocit, spojený s usebráním po vykonané práci.
Bez hodnocení, je-li dobrý či ne.
Včera jsem se setkala se silným osobním prožitkem.
Uvědomovala jsem si jej mnohem více než dříve.
Nesla jsem lidem světlo a díky němu znova uviděla
tmavé mraky plné temnoty.
Ztěžklé visely nad všemi.
Viděla jsem spoustu dlouhých stínů.
Včera snad nejsilněji, co jsem kdy zažila.
Zcela obnažený obraz reality bez příkras.
Chci za to tímto poděkovat.
Za okamžiky, kdy jsem zahlédla svět bez servítek,
jasně a syrově, takový jaký opravdu je.

Viděla jsem zřetelně celý dnešní svět plný lidí,
žijících většinou v rolích obětí konzumní společnosti,
v nevědomém utrpení, že jinak žít ani nelze.
Tyto "nebezpečné hry" stále nabírají na své síle.
Roste s tím i dopad jejich důsledků.
Geometrickou řadou se rozpadají vztahy,
rodinné vazby se trhají,
špatné vzorce rozkládají přirozenou funkčnost
obyčejných situací, včetně lidských buněk.

V pátek večer jsem měla další ze svých přednášek.
Bylo plně obsazeno.
Od rána jsem si uvědomovala a cítila vibraci obrovské síly tématu.
Zvláštní bylo, kolik lidí v den konání rezervaci ještě zrušilo,
ale do večera se stav plné obsazenosti znovu doplnil.
Desítky hladových očí po informacích netrpělivě čekaly
na to, s čím tentokrát příjdu.
Bylo to podle mnohých hodně "hustý".
Etikoterapie patří k těm metodám, které rychle a otevřeně
odhalí vše, co nejsme schopni nebo nechceme v daný čas
ve svých životech vidět. Dovolí se na věc podívat jinak.
Volit je třeba každé slovo, každé z nich se silně dotýká nitra.

Moje přednášky jdou tedy rovněž přímo k věci.
Téma Archetyp matky je jedním z nejhutnějších, co znám.
Posvátná, vědomá matka-průvodkyně je vyhynulý druh
a vyskytuje se v těchto zeměpisných šířkách zcela ojediněle.
Stoupali jsme tedy společně po schůdkách pyramidy
našich životů postupně a pečlivě zvládali každé plato.
Vstupem na planetu Zemi do těla a jiskrou početí počínaje,
kvalitou našeho zrození, tvořivým dětstvím až po vedené rodičovství,
jsme pojmenovali otevřeně vše tak, jak má být.
Posvátný tvar sedmistupňové pyramidy udělal svou práci.
Vědomí přítomných se začalo aktivovat.
Otevíraly se tak přímo před našima očima dlouho
uzavřené skříně plné "věcí", za ten čas zaprášených,
zapadaných prachem, zastrčených někde vzadu
v TEMNOTĚ našich životů.
Užaslé pohledy, dívající se na mě, doslova křičely,
jak bolestivé vzpomínky vycházely na světlo.
Energie se dala krájet.
V tu chvíli je nutností použít humor,
odlehčit a uvolnit situaci.

Mnohokrát jsem již přednášela o energiích po roce 2012.
Máme za sebou pátý rok, není to málo.
Mám pocit, že lidé zatím podlehli
pouze obrovské iluzi duchovního -ismu.
Meditace, motlitby, ašrámy, afirmace...
v popředí vše pouze pozitivní.

KAM ZMIZELA VŠECHNA TEMNOTA?
Je přece stejnou částí jednoho celku.
Kdo je připraven BÝT CELISTVÝ,
musí zcela nezbytně počítat s tím,
že nejdřív přijde trnitá cesta plná přijímání
všeho nepříliš příjemného.
Otevře se plná skříň, věci se najednou vyhrnou.
Skoro nejde dýchat.
Jsou tam staré věci dávno nesloužící,
zabírající prostor věcem novým.
Je třeba udělat jim místo.
Na řadě je velký úklid skříně.
Ale protože i věci staré byly za daný čas ty pravé,
s láskou je nyní vyndáme ze skříně a poděkujeme.
Zůstávají jako pouhá zkušenost,
kde jsme se nacházeli tehdy.
Teď je třeba navždy zapomenout a jít dál.

Stíny jsou a budou nadobro součást nás všech.
Není možné před nimi zavírat oči, strkat je dozadu do skříně.
Žijeme přece v dualitě.
Buďme natolik odvážní a dokažme s našimi stíny komunikovat,
neodmítat je, nebojovat s nimi, jen je pozorovat a přijímat.
Nebudou muset na nás čekat zavřené v našich skříních.
Vesmír je totiž moudrý.
I ve své nejistotě pracuje podle kosmických zákonů.
Vyšle klidně jiné herce, kteří nám náš stín odzrcadlí
v další realitě našeho života.
Dokud nepochopíme účel toho všeho.
Nemá smysl se tomu bránit.
Je třeba tomu rozumět.
Takže... jak to máte se svou skříní Vy?
Začít uklízet velký nepořádek není napořád.
Tam někde dál čeká život plný vášně, šťávy
a nadšení z úplně obyčejných věcí.
A proto si ukliďme a pak se nechejme
jen tak unášet takovým životem,
radujme se z obyčejnosti a hloubky prožitku
každodenní reality, která má říz a jiskru
a je v ní spoustu lásky.
Je-li totiž život založen na čistotě vztahu k sobě,
stíny pak dostávají křídla!
S láskou iva


NAJÍT ZNOVU SVOJI JISKRU...

4. listopadu 2017 v 11:59 | Iva |  Mé cesty po silových místech


Je noc mezi 31.říjnem a 1.listopadem 2017,
datum oslav Keltského svátku SAMHAIN,
čas zúčtování, zúročení proběhlého.
Svátek vyznávající zároveň konec i začátek,
smrt i znovuzrození.
Portál světla a temnoty je otevřen,
je možné komunikovat v prostoru mezi světy.
Nastává čas plný kouzel bez zákonitostí časoprostoru.


Patřím mezi zastánce názoru, že obnovení tradice RITUÁLŮ
je v těchto časech potřebnou nutností.
Ve světě, který člověka neustále odvádí od sebe sama,
je rituál kořenovou základnou pro poznání "proč jsme tady".
Pro inspiraci lidí hledajících nebo již kráčejících po své cestě,
přišel nápad, napsat něco o mém nedávném osobním rituálním prožitku.
Vyjádřit to není snadné, některé pocity lze velmi těžko popsat slovy.


Přeneseme se nyní mnohoset kilometrů jihovýchodně do oblasti Balkánu,
kde dlouhý čas působila vyspělá civilizace Tráků.
Jejich zasvěcovací rituály,
zaměřené na přirozenou sílu živlů,
se konaly v místech, které později překryly sakrální stavby.
A ty leckde pozměnily původní vyzařování energie.
Základní studnice energie místa zůstává
bohudík stále živá. Nemůže se ztratit.
Pokud jste schopni se na ni napojit, naleznete!


Některá místa, ukrytá především v horách,
zůstala ve své původní přirozenosti.
Pro mě těmi úplně nejsilnějšími se na této pouti staly
astrologická observatoř Kokino v Makedonii,
sopečný kráter se zázračnou vodou Vanga v Rupite
a jeskyně Utrobata v Bulharsku, o které se zmíním za chvíli.
Za osmnáct dní našeho putování se nám podařilo navštívit
desítku dalších míst, mnohé však starověk a středověk již
poněkud přetvořil k obrazu svému.


Skutečná fakta a informace téměř nikde neobjevíte,
o mnohých místní obyvatelé odmítají mluvit,
krčí jen rameny, jako by se něčeho obávali.
Pak člověku zbývá než pracovat se svojí vlastní intuicí a fantazií.
Nakonec vše, co potřebujete k nalezení takových míst,
k Vám přichází neuvěřitelným způsobem.
Necháte-li vše plynout, samo se objeví setkání
s těmi pravými lidmi nebo symbolikou.
Obojí vás přirozeně správně vede k cíli.


Trácká jeskyně UTROBATA, ukrytá hluboko v bulharských horách,
byla už od první informace o ní,
pro mne a mé přátele, posvátným místem.
Zajisté ji lze považovat pouze za neolitickou astrologickou observatoř.
Můžete zde prožít ale i daleko více!


Tak třeba natolik posvátný a intimní rituál jako je ZNOVUZROZENÍ.
Každý člověk prožívá znovuzrození nevědomě mnohokrát za život.
Kolikrát něco končí a nové začíná...

TEN ÚPLNĚ PRVNÍ, NIČÍM NEDOTKNUTELNÝ VSTUP,
KDY SE DUCH SPOUŠTÍ NA ZEMI SKRZE DĚLOHU MATKY,
JE JEDINEČNÝ!

V této chvíli se ÉTER spustí do hmoty
a pomocí OHNĚ POČETÍ se zapaluje JISKRA života.
V této chvíli se zrodí lidský život.
V této chvíli je TĚLO úplně nejblíže svému DUCHU.
Od této chvíle člověk patří planetě ZEMI a přináleží VESMÍRU.
Jeho nultá a osmá čakra se aktivuje.
Začíná žít život, který se mu nabízí vším, co je na Zemi možné.
Je přítomna svobodná vůle.
Od tohoto okamžiku je vše dovoleno...


Trácká zasvěcovací jeskyně Utrobata je místem,
kde se k tomuto okamžiku můžete vrátit.
Právě zde falus stínu Otce Slunce oplodňuje dělohu Matky Země.
Dvakrát do roka, o Slunovratech, v pravé poledne
namíří paprsek přesně do děložního čípku Matky Země.
RODÍ SE TADY ŽIVOT!
POSVÁTNÝ CHRÁM ŽENSKÉHO PRINCIPU.
Jeskyně je dokonale vytesaná, nechybí detaily poševní sliznice,
klitoris, Bartholiniho žlázy, tady pramínky podzemní vody,
shora zvlhčují poševní prostor.
Identita a tak prastará...
Při vstupu do těchto prostor se Vám zatají dech,
jste zcela dojatí z pocitu,
že to prostředí někde v hloubce sebe samých poznáváte.


My lidé během života o svoji jiskru početí často přicházíme
nebo se necháme ovlivňovat zvenčí natolik,
že zkrátka nenajdeme odvahu přirozeně jiskřit.
RITUÁLNĚ lze svoji jiskru početí v sobě
znovuobjevit a aktivovat ji.
ZNOVUZRODIT SE!
Pozorovat, jak se naše jiskra rozhoří v plamen
a pomalu přikládat do ohně.
Už nedovolit nikomu náš oheň uhasit,
aby jsme se mohli stát tím,
kým můžeme BÝT!


V takovémto posvátném prostoru se Vám v okamžiku
změní následující vnímání světa!
A zároveň se může začít měnit i vše kolem Vás.


I já jsem do UTROBATY přišla pro svoji JISKRU!
Už jsem psala zde na blogu o okolnostech
svého narození. Hra tohoto světa je úžasná,
synchronicita nekonečná...
Jako zemské znamení Býka jsem sem přišla,
abych nastavovala přirozenost a zdravé hranice.
Jako druhorozená jsem k tomu byla vyzvána
svým bratrem Tomášem,
prvorozeným synem Beranem,
který nejprve vše nefunkční v rodu spálil a vyčistil.
Stačily mu k tomu necelé tři dny, pak odešel zpět nahoru.
Psala jsem o svých zvláštních pocitech,
když se narodíte matce,
třináct měsíců po smrti jejího prvního dítěte.
Nevíte odkud ty pocity vychází, nerozumíte jim,
nevíte, jestli jste toho příčinou, jen je cítíte.
Bolí to.
Snažíte se víc než je zdrávo.
Něco k pravé přirozenosti pořád schází.
Jste zmateni a nakonec, jako vaše máma,
podlehnete té někde hluboko uložené lítosti a
nevyplakanému smutku na hodně dlouhou dobu.


Vaše jiskra už pak tolik nejiskří.
Přestáváte si věřit.
Dochází dřevo, není čím přiložit...
Cítíte se jako okradeni a pak to "NĚCO"
cestou životem stále hledáte.
Dlouho. Někdy zapalujete oheň i v dešti...


Toto místo nabízelo šanci, jít za to vše,
odhodlat se jít hodně hluboko.
Objevit svůj počátek SEBE SAMA!


Vše mohlo spontánně navázat na můj rituál vědomého porodu,
který jsem si mohla znovuprožít v roce 2010 pod pražským Vyšehradem.
V pozměněné hladině vědomí jsem se za zvuků zvonkohry
z Baziliky Sv. Petra a Pavla znovu vydala,
tentokrát vědomě, do tohoto světa.
Když jsem se rozhodla jít na svět sama za sebe,
nejvíc mi pomohla láskyplná pozornost k sobě.
Přesto jsem zřetelně dokázala cítit vše fyzické,
porodní kanál, pupeční šňůru, placentu.
Zároveň stačila vnímat i emoce mojí mámy zevnitř,
její obrovský strach z dalšího selhání, vinu a stud.
Chápala jsem najednou vše jinak.
Vstoupila jsem na svět ZNOVU a JINAK.
Přišla vlna MILOSTI.
Přišla čistá LÁSKA.
BEZPODMÍNEČNOST.
Vrátila se moje vnitřní síla.
A je stále tady.
Vůbec jsem netušila, že lze jít ještě hlouběji.
A pak přišla letošní Balkánská pouť.
Do cesty mi vstoupila UTROBATA.
A nabídla příležitost.
Živote, jsi úžasný!
Patří Ti poděkovat.


Stoupali jsme společně horským terénem po cestě,
nepříliš dobře značené.
Intuitivně jsme ji pod nohama stále cítili.
Nebylo proč spěchat, důležité bylo se na Ducha místa
nejprve pomalu napojit a horu obcházet po spirále.
Mohli jsme se dobře uvnitřnit
a připravit se na vstup do posvátné jeskyně.


Tak jako život samotný nabízí často další šanci ochutnávat,
byla tady a my jsme nyní mohli po žebříku vystoupat nahoru,
do vibrace zvláštních energií.


ÚZEMÍ BEZ PROSTORU A ČASU.
Na chvíli se vše zastavilo
a uvnitř nás nastalo hluboké ticho.
V takové chvíli pouze JSTE.
Okolo bylo vše zvláštně růžovo-alabastrové,
energie se doslova tetelila...



Každý tu byl jenom sám za sebe.
Každý si to prožil po svém.
Na síle celého prožitku přidával pocit,
mít kolem sebe blízké,
se kterými můžete vše společně sdílet.


Posvátnost rituálu se ještě znásobila zvukem.
Prostoupeni vůní oleje Sv.Jana Křtitele,
jsme rozezpívali prostor a hráli na naše nástroje do doby,
kdy do otvoru jeskyně prostoupily
první paprsky Slunce.
Hluboce jsme si uvědomovali neskutečnou sílu
prožitku ZNOVUZROZENÍ,
který navždy zůstane uložen v našich srdcích.
Doznívá ještě doposud a stále je cítit v každém okamžiku...
NAVŽDY!


DĚKUJI MÍSTU PESTERA UTROBATA ZA PŘÍLEŽITOST, KTEROU JSEM ZDE MOHLA PROŽÍT!

DĚKUJI ZA PŘÍLEŽITOST, ŽE SE MŮŽU O TOM VŠEM S VÁMI PODĚLIT.