MÉ SETKÁNÍ S TEMNOTOU

26. listopadu 2017 v 22:16 | Iva |  Články

Je sobotní ráno, svátek Svaté Kateřiny,
zbývá pouhý měsíc do Vánoc roku 2017.
Směrem k zimnímu Slunovratu tak bytostně vnímám,
jak rychle ubývá světla a sílí temnota.

V noci na dnes jsem měla nádherný živý sen.
Stála jsem vysoko nad břehem horského jezera,
v okolí magnetické hory Ararat,
někde na pomezí Turecka a Arménie.
Bylo to velmi dávno, za vlády mocných králů.
Hojivá a mocná ženská síla byla uznávána.
Slyšela jsem v dálce znít tesknivou hudbu,
umocněnou tahavým zvukem duduku.
Král měl obavu o stav vody v jezeře,
byla zvláštně znečistěná.
Není většinou dobré, když něco nahoře
není čisté, zasáhne to pak i vše dole.
Byla jsem sem pozvána,
abych pomocí kamenů léčila.
Ostrý, ale příjemný vítr si pohrával s mým
temně rudým dlouhým pláštěm.
Na vrcholcích hor bíle svítil jiskřivý sníh.
Uvědomovala jsem si pod nohama obrovskou
zemskou sílu tohoto místa.
To Já jsem byla ta, co přišla vodu zpátky vyčistit.
Viděla jsem, jak z mých rukou vychází obrovská síla.
Zároveň cítila, jak je třeba s touto silou vědomě zacházet.
Voda v jezeře byla za pár okamžiků opět čistá jako křišťál.
Sen se rozplynul a ve mě zůstal jen pocit z něj...


Ráno po krátké procházce se psem si s kafíčkem
vklouzávám znovu do postele,
abych ještě chvíli v sobě nechala
doznít včerejší večer.
Potřebuju to a jsem vděčná, že si to dovolím.
Nejraději v takovém rozpoložení píšu.
Mám v sobě zvláštní pocit dalšího uzavírání kruhu.
Pocit, spojený s usebráním po vykonané práci.
Bez hodnocení, je-li dobrý či ne.
Včera jsem se setkala se silným osobním prožitkem.
Uvědomovala jsem si jej mnohem více než dříve.
Nesla jsem lidem světlo a díky němu znova uviděla
tmavé mraky plné temnoty.
Ztěžklé visely nad všemi.
Viděla jsem spoustu dlouhých stínů.
Včera snad nejsilněji, co jsem kdy zažila.
Zcela obnažený obraz reality bez příkras.
Chci za to tímto poděkovat.
Za okamžiky, kdy jsem zahlédla svět bez servítek,
jasně a syrově, takový jaký opravdu je.

Viděla jsem zřetelně celý dnešní svět plný lidí,
žijících většinou v rolích obětí konzumní společnosti,
v nevědomém utrpení, že jinak žít ani nelze.
Tyto "nebezpečné hry" stále nabírají na své síle.
Roste s tím i dopad jejich důsledků.
Geometrickou řadou se rozpadají vztahy,
rodinné vazby se trhají,
špatné vzorce rozkládají přirozenou funkčnost
obyčejných situací, včetně lidských buněk.

V pátek večer jsem měla další ze svých přednášek.
Bylo plně obsazeno.
Od rána jsem si uvědomovala a cítila vibraci obrovské síly tématu.
Zvláštní bylo, kolik lidí v den konání rezervaci ještě zrušilo,
ale do večera se stav plné obsazenosti znovu doplnil.
Desítky hladových očí po informacích netrpělivě čekaly
na to, s čím tentokrát příjdu.
Bylo to podle mnohých hodně "hustý".
Etikoterapie patří k těm metodám, které rychle a otevřeně
odhalí vše, co nejsme schopni nebo nechceme v daný čas
ve svých životech vidět. Dovolí se na věc podívat jinak.
Volit je třeba každé slovo, každé z nich se silně dotýká nitra.

Moje přednášky jdou tedy rovněž přímo k věci.
Téma Archetyp matky je jedním z nejhutnějších, co znám.
Posvátná, vědomá matka-průvodkyně je vyhynulý druh
a vyskytuje se v těchto zeměpisných šířkách zcela ojediněle.
Stoupali jsme tedy společně po schůdkách pyramidy
našich životů postupně a pečlivě zvládali každé plato.
Vstupem na planetu Zemi do těla a jiskrou početí počínaje,
kvalitou našeho zrození, tvořivým dětstvím až po vedené rodičovství,
jsme pojmenovali otevřeně vše tak, jak má být.
Posvátný tvar sedmistupňové pyramidy udělal svou práci.
Vědomí přítomných se začalo aktivovat.
Otevíraly se tak přímo před našima očima dlouho
uzavřené skříně plné "věcí", za ten čas zaprášených,
zapadaných prachem, zastrčených někde vzadu
v TEMNOTĚ našich životů.
Užaslé pohledy, dívající se na mě, doslova křičely,
jak bolestivé vzpomínky vycházely na světlo.
Energie se dala krájet.
V tu chvíli je nutností použít humor,
odlehčit a uvolnit situaci.

Mnohokrát jsem již přednášela o energiích po roce 2012.
Máme za sebou pátý rok, není to málo.
Mám pocit, že lidé zatím podlehli
pouze obrovské iluzi duchovního -ismu.
Meditace, motlitby, ašrámy, afirmace...
v popředí vše pouze pozitivní.

KAM ZMIZELA VŠECHNA TEMNOTA?
Je přece stejnou částí jednoho celku.
Kdo je připraven BÝT CELISTVÝ,
musí zcela nezbytně počítat s tím,
že nejdřív přijde trnitá cesta plná přijímání
všeho nepříliš příjemného.
Otevře se plná skříň, věci se najednou vyhrnou.
Skoro nejde dýchat.
Jsou tam staré věci dávno nesloužící,
zabírající prostor věcem novým.
Je třeba udělat jim místo.
Na řadě je velký úklid skříně.
Ale protože i věci staré byly za daný čas ty pravé,
s láskou je nyní vyndáme ze skříně a poděkujeme.
Zůstávají jako pouhá zkušenost,
kde jsme se nacházeli tehdy.
Teď je třeba navždy zapomenout a jít dál.

Stíny jsou a budou nadobro součást nás všech.
Není možné před nimi zavírat oči, strkat je dozadu do skříně.
Žijeme přece v dualitě.
Buďme natolik odvážní a dokažme s našimi stíny komunikovat,
neodmítat je, nebojovat s nimi, jen je pozorovat a přijímat.
Nebudou muset na nás čekat zavřené v našich skříních.
Vesmír je totiž moudrý.
I ve své nejistotě pracuje podle kosmických zákonů.
Vyšle klidně jiné herce, kteří nám náš stín odzrcadlí
v další realitě našeho života.
Dokud nepochopíme účel toho všeho.
Nemá smysl se tomu bránit.
Je třeba tomu rozumět.
Takže... jak to máte se svou skříní Vy?
Začít uklízet velký nepořádek není napořád.
Tam někde dál čeká život plný vášně, šťávy
a nadšení z úplně obyčejných věcí.
A proto si ukliďme a pak se nechejme
jen tak unášet takovým životem,
radujme se z obyčejnosti a hloubky prožitku
každodenní reality, která má říz a jiskru
a je v ní spoustu lásky.
Je-li totiž život založen na čistotě vztahu k sobě,
stíny pak dostávají křídla!
S láskou iva

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama