Únor 2018

MILOVAT SOPKY A TÍM NECHAT V SOBĚ NĚCO ZEMŘÍT

10. února 2018 v 10:12 | Iva |  Články

MILOVAT SOPKY A TÍM NECHAT V SOBĚ NĚCO ZEMŘÍT…

"Vesmír pracuje za každých okolností zcela v synchronicitě,
a pokud mu dovolíme spolupracovat, nabídne úplně vše oč jsme požádali."

Ve dveřích mé poradny se včera objevila drobná dívčina s čertíky v očích.
Po chvíli hovoru okamžitě patřila mezi ty klienty,
kteří mají za sebou velký kus cesty.
Lékaři stav takových lidí označují velkým písmenem C.
Nyní je v remisi, prozatím stále pod malou dávkou chemoterapie.
Nepřichází se politovat, utěšit ani ujišťovat, že je to vše za ní.
Ještě jí nebylo třicet, život má před sebou.
Trápí ji pocity úzkosti a často neví, co s myšlenkami.
Je tady tedy správně.
Potřebuje ty správné informace, aby pochopila, přijala,
odpustila a zapomněla.
Zabrouzdáme na malou chvíli do minulosti.
Jakmile narazíme na citlivé téma "smrti", udělá se jí nevolno.
Odskočí si a omlouvá se, že takovýto stav nevolnosti
a kabelka plná léků, je teď její svět. Štve jí to.
Neznala to, její život měl jen lícovou stranu.
Rodiče se snažili dát jí a bratrovi, co mohli.
Je hodně znalá, studovaná, procestovala kus světa
a miluje toulání po horách a přírodě. Zkrátka šťastná holka.
Žije velmi zdravě a tak nechápe, proč zrovna ona…
Léčí se přes rok. Vše se začalo bořit před pár lety.
V době, kdy jí nečekaně umíral táta.
Jako ve zlém snu rodině oznámili, že do roka tu nebude.
Rub života, smrt znenadání vstoupila každodenně na scénu.
Tam se začala zlobit na sám život a prát se s bezmocí.
Vše se stalo reálnou skutečností
a tak se po čase rozhodla odjet do světa.
Hledat ztracenou jiskru.
Žije a pracuje daleko v mystické sopečné krajině,
kde je téma konce prakticky možné kdykoliv.
Ano, sama přiznává, že občas přilítne myšlenka,
že najednou může něco bouchnout.
Miluje to místo a snad ani nebádala, proč ji to přitáhlo zrovna sem.
Obojí je tady stále přítomno. Život i smrt v souladu.
Lidé by tu nežili, kdyby nebyli se smrtí smířeni.
Popisuje s takovou hloubkou svá pozorování polární záře,
že tu zelenkavou nádheru téměř vidím před sebou.
Obě cítíme tu nespoutanou sílu samotné Země,
horké sirné prameny a vodopády křišťálové vody,
která vše omývá a čistí, léčivou silou živé přírody.
Až do chvíle, kdy tato síla promluví také skrze její každou buňku.
Mluvíme úplně o všem, otevřeně, chvílemi se jí něco hodně dotýká.
Říká, že to tak nikdy neviděla, ale zvláštní, že jí to není cizí.
Smrt jejího táty tedy něco zásadního otevřela
a tak mezi sopky přijela pochopit co.
Přikyvuji.
To proto, že od něčeho utekla a opět dva roky žila zase pouze líc,
bylo jí zdánlivě fajn, se muselo stát to co se stalo…
Vysoká léčivá frekvence krajiny působila na všechny její buňky,
její tělo však načítalo stále jen z jedné půlky,
pak najednou řeklo dost a promluvilo.
Na světlo se drala odvrácená, bolavá, temná strana,
která postupně sílila někde hluboko ve stínu jejího nitra.
Vrací se domů a zjištění, že onemocněla stejně jako táta, ji šokuje.
Vrhá se do léčby a nepochybuje, že vyhraje.
Je tak zvyklá, je bojovnice a ze sportů má vůli.
O tom, že tátovi něco chybělo nikdo nevěděl,
nemluvil o tom a držel vše v tajnosti.
Přestože byl jejím velkým vzorem,
je třeba přijmout i to, že v tomto neukazoval cestu správně.
Pak může odpustit jemu, sobě i životu, který po jeho odchodu zhořkl.
Ona naštěstí s tématem "svěřit se" problém nemá, cítí to jako nutnost.
Souhlasím s ní, hluboko skrytá tajemství jsou jedním z největších
spouštěčů nádorového procesu.
Ptám se, jak to vidí dál.
Rozhodla se vrátit zpátky mezi sopky, už velmi brzy.
Tentokrát sama za sebe.
Doposud totiž potřebovala vždycky mít někoho kolem sebe.
Teď potřebuje zvládnout "být sama za sebe".
Naučit se vnímat jen sebe.
Uzemnit se v té nejuzemněnější krajině,
kde je Zem stále otevřená a promlouvá svojí silou.
Cítit vše, co se bude dít skrze každou její buňku.
Vědomě odpouštět všemu skrze vděčnost a milost života.
Léčit se životem samotným, protože život sám je tím nejlepším lékem.
Dlouho mluvíme o sebepřijetí a sebelásce.
Tam se necítí být silná.
Přitom důvod zvenčí nenachází,
vždycky se tak cítila, aniž by jí to někdo podsouval.
Společně přicházíme na důvody.
Zvládá si to vytvářet sama a velmi kvalitně, ani neví proč.
Vzdušným znamením je přirozený silný přítok informací,
mají tak občas sklon ulítávat si a ne vždy si to uvědomují.
Tady se dostáváme k jádru věci,
pro častý pobyt pouze v hlavě a vlastních představách, jak to bude,
chybí uzemnění a ryzí hmotná přítomnost v těle,
kdy pak přirozeně nemá řídící program pro naše buňky
ten nejkvalitnější signál příjmu.
Najednou vidí, jak často zůstávala pouze v hlavě, stála si za tím,
až tvrdohlavě… když nepochodila, přišla emoce zlosti, uraženosti
a odmítání a pak tiše následoval strach z opuštění.
Vše tajila uvnitř.
V takové chvíli je tělo jako bez duše, neřízeno z přítomnosti,
ale ovládáno z podvědomí, kde nemáme nikdo zrovna uklizeno.
A tak se pokyny pro buňky díky emocím pokazí, bez ohledu na cokoliv.
Toto bude pro ni nové. Stačí se více uzemnit, ztišit se a zjistit,
jestli to, co navrhuje druhá strana anebo nabízí život sám,
náhodou není pro danou chvíli přirozenější volba.
Rozumí tomu a ulevuje se jí.
Narušit správný program buněk dokážou právě
tyto nezdravé destruktivní emoční stavy.
Ty nám však nenosí život, ale vytváří naše mysl,
i když se v realitě nic takového neděje.
Žijeme tak v iluzi, která se skutečností má málo společného.
Od devadesátých let se stává často, že se sem narodíme,
abychom pochopili tentokrát už tak brzy a tak rychle.
Dříve jsme podobnou zkušenost žili třeba několik životů.

Tvá cesta má směr, je na Tobě, jestli po ní půjdeš.
Ale vydáš-li se po ní, poznáš, že cíl není, to co hledáš.
Je to kvalita samotné cesty, Tvého života.
Až si za tři neděle vystoupám na sopku Teide,
budu od Tebe pozdravovat
a ráda si sama ten bytostný pocit uzemnění procítím každou svojí buňkou.
Jsem moc vděčná za taková setkání a moc Ti za něj Děkuji.