Články

MILOVAT SOPKY A TÍM NECHAT V SOBĚ NĚCO ZEMŘÍT

10. února 2018 v 10:12 | Iva

MILOVAT SOPKY A TÍM NECHAT V SOBĚ NĚCO ZEMŘÍT…

"Vesmír pracuje za každých okolností zcela v synchronicitě,
a pokud mu dovolíme spolupracovat, nabídne úplně vše oč jsme požádali."

Ve dveřích mé poradny se včera objevila drobná dívčina s čertíky v očích.
Po chvíli hovoru okamžitě patřila mezi ty klienty,
kteří mají za sebou velký kus cesty.
Lékaři stav takových lidí označují velkým písmenem C.
Nyní je v remisi, prozatím stále pod malou dávkou chemoterapie.
Nepřichází se politovat, utěšit ani ujišťovat, že je to vše za ní.
Ještě jí nebylo třicet, život má před sebou.
Trápí ji pocity úzkosti a často neví, co s myšlenkami.
Je tady tedy správně.
Potřebuje ty správné informace, aby pochopila, přijala,
odpustila a zapomněla.
Zabrouzdáme na malou chvíli do minulosti.
Jakmile narazíme na citlivé téma "smrti", udělá se jí nevolno.
Odskočí si a omlouvá se, že takovýto stav nevolnosti
a kabelka plná léků, je teď její svět. Štve jí to.
Neznala to, její život měl jen lícovou stranu.
Rodiče se snažili dát jí a bratrovi, co mohli.
Je hodně znalá, studovaná, procestovala kus světa
a miluje toulání po horách a přírodě. Zkrátka šťastná holka.
Žije velmi zdravě a tak nechápe, proč zrovna ona…
Léčí se přes rok. Vše se začalo bořit před pár lety.
V době, kdy jí nečekaně umíral táta.
Jako ve zlém snu rodině oznámili, že do roka tu nebude.
Rub života, smrt znenadání vstoupila každodenně na scénu.
Tam se začala zlobit na sám život a prát se s bezmocí.
Vše se stalo reálnou skutečností
a tak se po čase rozhodla odjet do světa.
Hledat ztracenou jiskru.
Žije a pracuje daleko v mystické sopečné krajině,
kde je téma konce prakticky možné kdykoliv.
Ano, sama přiznává, že občas přilítne myšlenka,
že najednou může něco bouchnout.
Miluje to místo a snad ani nebádala, proč ji to přitáhlo zrovna sem.
Obojí je tady stále přítomno. Život i smrt v souladu.
Lidé by tu nežili, kdyby nebyli se smrtí smířeni.
Popisuje s takovou hloubkou svá pozorování polární záře,
že tu zelenkavou nádheru téměř vidím před sebou.
Obě cítíme tu nespoutanou sílu samotné Země,
horké sirné prameny a vodopády křišťálové vody,
která vše omývá a čistí, léčivou silou živé přírody.
Až do chvíle, kdy tato síla promluví také skrze její každou buňku.
Mluvíme úplně o všem, otevřeně, chvílemi se jí něco hodně dotýká.
Říká, že to tak nikdy neviděla, ale zvláštní, že jí to není cizí.
Smrt jejího táty tedy něco zásadního otevřela
a tak mezi sopky přijela pochopit co.
Přikyvuji.
To proto, že od něčeho utekla a opět dva roky žila zase pouze líc,
bylo jí zdánlivě fajn, se muselo stát to co se stalo…
Vysoká léčivá frekvence krajiny působila na všechny její buňky,
její tělo však načítalo stále jen z jedné půlky,
pak najednou řeklo dost a promluvilo.
Na světlo se drala odvrácená, bolavá, temná strana,
která postupně sílila někde hluboko ve stínu jejího nitra.
Vrací se domů a zjištění, že onemocněla stejně jako táta, ji šokuje.
Vrhá se do léčby a nepochybuje, že vyhraje.
Je tak zvyklá, je bojovnice a ze sportů má vůli.
O tom, že tátovi něco chybělo nikdo nevěděl,
nemluvil o tom a držel vše v tajnosti.
Přestože byl jejím velkým vzorem,
je třeba přijmout i to, že v tomto neukazoval cestu správně.
Pak může odpustit jemu, sobě i životu, který po jeho odchodu zhořkl.
Ona naštěstí s tématem "svěřit se" problém nemá, cítí to jako nutnost.
Souhlasím s ní, hluboko skrytá tajemství jsou jedním z největších
spouštěčů nádorového procesu.
Ptám se, jak to vidí dál.
Rozhodla se vrátit zpátky mezi sopky, už velmi brzy.
Tentokrát sama za sebe.
Doposud totiž potřebovala vždycky mít někoho kolem sebe.
Teď potřebuje zvládnout "být sama za sebe".
Naučit se vnímat jen sebe.
Uzemnit se v té nejuzemněnější krajině,
kde je Zem stále otevřená a promlouvá svojí silou.
Cítit vše, co se bude dít skrze každou její buňku.
Vědomě odpouštět všemu skrze vděčnost a milost života.
Léčit se životem samotným, protože život sám je tím nejlepším lékem.
Dlouho mluvíme o sebepřijetí a sebelásce.
Tam se necítí být silná.
Přitom důvod zvenčí nenachází,
vždycky se tak cítila, aniž by jí to někdo podsouval.
Společně přicházíme na důvody.
Zvládá si to vytvářet sama a velmi kvalitně, ani neví proč.
Vzdušným znamením je přirozený silný přítok informací,
mají tak občas sklon ulítávat si a ne vždy si to uvědomují.
Tady se dostáváme k jádru věci,
pro častý pobyt pouze v hlavě a vlastních představách, jak to bude,
chybí uzemnění a ryzí hmotná přítomnost v těle,
kdy pak přirozeně nemá řídící program pro naše buňky
ten nejkvalitnější signál příjmu.
Najednou vidí, jak často zůstávala pouze v hlavě, stála si za tím,
až tvrdohlavě… když nepochodila, přišla emoce zlosti, uraženosti
a odmítání a pak tiše následoval strach z opuštění.
Vše tajila uvnitř.
V takové chvíli je tělo jako bez duše, neřízeno z přítomnosti,
ale ovládáno z podvědomí, kde nemáme nikdo zrovna uklizeno.
A tak se pokyny pro buňky díky emocím pokazí, bez ohledu na cokoliv.
Toto bude pro ni nové. Stačí se více uzemnit, ztišit se a zjistit,
jestli to, co navrhuje druhá strana anebo nabízí život sám,
náhodou není pro danou chvíli přirozenější volba.
Rozumí tomu a ulevuje se jí.
Narušit správný program buněk dokážou právě
tyto nezdravé destruktivní emoční stavy.
Ty nám však nenosí život, ale vytváří naše mysl,
i když se v realitě nic takového neděje.
Žijeme tak v iluzi, která se skutečností má málo společného.
Od devadesátých let se stává často, že se sem narodíme,
abychom pochopili tentokrát už tak brzy a tak rychle.
Dříve jsme podobnou zkušenost žili třeba několik životů.

Tvá cesta má směr, je na Tobě, jestli po ní půjdeš.
Ale vydáš-li se po ní, poznáš, že cíl není, to co hledáš.
Je to kvalita samotné cesty, Tvého života.
Až si za tři neděle vystoupám na sopku Teide,
budu od Tebe pozdravovat
a ráda si sama ten bytostný pocit uzemnění procítím každou svojí buňkou.
Jsem moc vděčná za taková setkání a moc Ti za něj Děkuji.

HLAD DUŠE

29. listopadu 2017 v 21:35 | Iva

Existuje žár, který doprovází radost,
a existuje žár, který doprovází ničení.
Jeden je ohněm transformace
a druhý ohněm vlastního zničení.
Je to oheň transformace, jehož si žádáme.
Mnoho žen se ho však vzdá a souhlasí s tím,
aby se staly příliš čisté, příliš hodné,
příliš se ztotožní s viděním světa očima někoho jiného!
Příliš, příliš mnoho žen složilo strašnou přísahu
dříve předtím, než poznaly více.
Jako mladé ženy hladověly po základní podpoře a povzbuzení,
byly naplněny lítostí a rezignací, odložily svá pera,
uzavřely svá slova, vypnuly své písně, srolovaly svá plátna
a přísahaly, že se jich již více nikdy nedotknou.
Žena v takovém stavu neúmyslně vstoupí do ohně
a její život je proměněn na popel.
Život ženy může zemřít v sebenenávisti,
protože komplexy umí tvrdě ublížit a
alespoň na čas odstrašit od přiblížení se k životní práci,
na které jí záleží.
Mnoho let je stráveno tím, že nedojde k žádnému pokroku,
k žádnému pohybu, k žádnému učení,
k žádnému nalézání ani získávání,
k žádnému přebírání a k žádné změně.
Když je osobní duševní život ženy spálen na popel,
ztrácí žena životní poklad a začíná jednat suše jako Smrt.
V nevědomí touha Být naživu nabývá a přetéká,
až nakonec převezme velení, hladově a zdivočele!
Žena začne hořet hladem po všem, co jí dá pocítit,
že je opět naživu.
Žena, která byla v (vlastním) zajetí, nezná nic jiného,
a vezme něco, cokoliv, co se zdá být podobné
originálnímu pokladu, ať je to dobré či špatné.

ŽENA, KTERÁ HLADOVÍ PO SVÉM SKUTEČNÉM DUŠEVNÍM ŽIVOTĚ,
MŮŽE NAVENEK VYPADAT ČISTÁ A UHLAZENÁ,
ALE UVNITŘ JE NAPLNĚNA DESÍTKAMI ŽEBRAJÍCÍCH RUKOU A PRÁZDNÝCH ÚST...

Zdroj: Clarissa Estés

MÉ SETKÁNÍ S TEMNOTOU

26. listopadu 2017 v 22:16 | Iva

Je sobotní ráno, svátek Svaté Kateřiny,
zbývá pouhý měsíc do Vánoc roku 2017.
Směrem k zimnímu Slunovratu tak bytostně vnímám,
jak rychle ubývá světla a sílí temnota.

V noci na dnes jsem měla nádherný živý sen.
Stála jsem vysoko nad břehem horského jezera,
v okolí magnetické hory Ararat,
někde na pomezí Turecka a Arménie.
Bylo to velmi dávno, za vlády mocných králů.
Hojivá a mocná ženská síla byla uznávána.
Slyšela jsem v dálce znít tesknivou hudbu,
umocněnou tahavým zvukem duduku.
Král měl obavu o stav vody v jezeře,
byla zvláštně znečistěná.
Není většinou dobré, když něco nahoře
není čisté, zasáhne to pak i vše dole.
Byla jsem sem pozvána,
abych pomocí kamenů léčila.
Ostrý, ale příjemný vítr si pohrával s mým
temně rudým dlouhým pláštěm.
Na vrcholcích hor bíle svítil jiskřivý sníh.
Uvědomovala jsem si pod nohama obrovskou
zemskou sílu tohoto místa.
To Já jsem byla ta, co přišla vodu zpátky vyčistit.
Viděla jsem, jak z mých rukou vychází obrovská síla.
Zároveň cítila, jak je třeba s touto silou vědomě zacházet.
Voda v jezeře byla za pár okamžiků opět čistá jako křišťál.
Sen se rozplynul a ve mě zůstal jen pocit z něj...


Ráno po krátké procházce se psem si s kafíčkem
vklouzávám znovu do postele,
abych ještě chvíli v sobě nechala
doznít včerejší večer.
Potřebuju to a jsem vděčná, že si to dovolím.
Nejraději v takovém rozpoložení píšu.
Mám v sobě zvláštní pocit dalšího uzavírání kruhu.
Pocit, spojený s usebráním po vykonané práci.
Bez hodnocení, je-li dobrý či ne.
Včera jsem se setkala se silným osobním prožitkem.
Uvědomovala jsem si jej mnohem více než dříve.
Nesla jsem lidem světlo a díky němu znova uviděla
tmavé mraky plné temnoty.
Ztěžklé visely nad všemi.
Viděla jsem spoustu dlouhých stínů.
Včera snad nejsilněji, co jsem kdy zažila.
Zcela obnažený obraz reality bez příkras.
Chci za to tímto poděkovat.
Za okamžiky, kdy jsem zahlédla svět bez servítek,
jasně a syrově, takový jaký opravdu je.

Viděla jsem zřetelně celý dnešní svět plný lidí,
žijících většinou v rolích obětí konzumní společnosti,
v nevědomém utrpení, že jinak žít ani nelze.
Tyto "nebezpečné hry" stále nabírají na své síle.
Roste s tím i dopad jejich důsledků.
Geometrickou řadou se rozpadají vztahy,
rodinné vazby se trhají,
špatné vzorce rozkládají přirozenou funkčnost
obyčejných situací, včetně lidských buněk.

V pátek večer jsem měla další ze svých přednášek.
Bylo plně obsazeno.
Od rána jsem si uvědomovala a cítila vibraci obrovské síly tématu.
Zvláštní bylo, kolik lidí v den konání rezervaci ještě zrušilo,
ale do večera se stav plné obsazenosti znovu doplnil.
Desítky hladových očí po informacích netrpělivě čekaly
na to, s čím tentokrát příjdu.
Bylo to podle mnohých hodně "hustý".
Etikoterapie patří k těm metodám, které rychle a otevřeně
odhalí vše, co nejsme schopni nebo nechceme v daný čas
ve svých životech vidět. Dovolí se na věc podívat jinak.
Volit je třeba každé slovo, každé z nich se silně dotýká nitra.

Moje přednášky jdou tedy rovněž přímo k věci.
Téma Archetyp matky je jedním z nejhutnějších, co znám.
Posvátná, vědomá matka-průvodkyně je vyhynulý druh
a vyskytuje se v těchto zeměpisných šířkách zcela ojediněle.
Stoupali jsme tedy společně po schůdkách pyramidy
našich životů postupně a pečlivě zvládali každé plato.
Vstupem na planetu Zemi do těla a jiskrou početí počínaje,
kvalitou našeho zrození, tvořivým dětstvím až po vedené rodičovství,
jsme pojmenovali otevřeně vše tak, jak má být.
Posvátný tvar sedmistupňové pyramidy udělal svou práci.
Vědomí přítomných se začalo aktivovat.
Otevíraly se tak přímo před našima očima dlouho
uzavřené skříně plné "věcí", za ten čas zaprášených,
zapadaných prachem, zastrčených někde vzadu
v TEMNOTĚ našich životů.
Užaslé pohledy, dívající se na mě, doslova křičely,
jak bolestivé vzpomínky vycházely na světlo.
Energie se dala krájet.
V tu chvíli je nutností použít humor,
odlehčit a uvolnit situaci.

Mnohokrát jsem již přednášela o energiích po roce 2012.
Máme za sebou pátý rok, není to málo.
Mám pocit, že lidé zatím podlehli
pouze obrovské iluzi duchovního -ismu.
Meditace, motlitby, ašrámy, afirmace...
v popředí vše pouze pozitivní.

KAM ZMIZELA VŠECHNA TEMNOTA?
Je přece stejnou částí jednoho celku.
Kdo je připraven BÝT CELISTVÝ,
musí zcela nezbytně počítat s tím,
že nejdřív přijde trnitá cesta plná přijímání
všeho nepříliš příjemného.
Otevře se plná skříň, věci se najednou vyhrnou.
Skoro nejde dýchat.
Jsou tam staré věci dávno nesloužící,
zabírající prostor věcem novým.
Je třeba udělat jim místo.
Na řadě je velký úklid skříně.
Ale protože i věci staré byly za daný čas ty pravé,
s láskou je nyní vyndáme ze skříně a poděkujeme.
Zůstávají jako pouhá zkušenost,
kde jsme se nacházeli tehdy.
Teď je třeba navždy zapomenout a jít dál.

Stíny jsou a budou nadobro součást nás všech.
Není možné před nimi zavírat oči, strkat je dozadu do skříně.
Žijeme přece v dualitě.
Buďme natolik odvážní a dokažme s našimi stíny komunikovat,
neodmítat je, nebojovat s nimi, jen je pozorovat a přijímat.
Nebudou muset na nás čekat zavřené v našich skříních.
Vesmír je totiž moudrý.
I ve své nejistotě pracuje podle kosmických zákonů.
Vyšle klidně jiné herce, kteří nám náš stín odzrcadlí
v další realitě našeho života.
Dokud nepochopíme účel toho všeho.
Nemá smysl se tomu bránit.
Je třeba tomu rozumět.
Takže... jak to máte se svou skříní Vy?
Začít uklízet velký nepořádek není napořád.
Tam někde dál čeká život plný vášně, šťávy
a nadšení z úplně obyčejných věcí.
A proto si ukliďme a pak se nechejme
jen tak unášet takovým životem,
radujme se z obyčejnosti a hloubky prožitku
každodenní reality, která má říz a jiskru
a je v ní spoustu lásky.
Je-li totiž život založen na čistotě vztahu k sobě,
stíny pak dostávají křídla!
S láskou iva

DĚVČE S VELKÝMA OČIMA

6. září 2017 v 22:24 | Iva


Objednala se způsobem mě velmi známým z každodenní ordinace.
Jako potvrzující razítko přednosti použila značku onkologický pacient.
Ano všichni, co si pozvou do svého života rakovinu, už nemají čas!
Posadila se přede mne do křesla, byla téměř průhledná, sotva se vlezla do padesáti kil.
Jediné, co vyzařovalo, byly její obrovské oči. Byly lačné po životě, prosily...
Děkovala mi, že jsem ji byla ochotná tak akutně přijmout,
příští týden začíná cyklus chemoterapií,
které velmi zle snáší, a tak je tady ráda.
Našla si mě, abych jí jako psychosomatik zodpověděla na otázku PROČ ONA?
Moje odpověď zněla, že velmi ráda, ale domnívám se, že téma rakovina
nebude hlavním předmětem našeho sezení.
Není nemocí, je tady účelově, jako energetický stav nekomunikace uvnitř.
Důležité je spíše to, co se stalo, že se její buňky zbláznily.
Kdo je ONA, když ji přestaly respektovat?
Odpovídá na vše s pokorou a touhou přežít, doma na ni čeká malé dítě.
Je-li žák připraven, učitel se vždycky najde...
Chápe rychle, náběr informací je její silnou stránkou, což urychlí mnohé.
Povila s partnerem do života dítě, narozené v živlu ohně, aby se konečně něco
nově otevřelo, změnilo a začalo plynout jinak.
Ve třech měsících života dítěte byl u ní diagnostikován nádor v ledvině.
Prošla několika chemoterapiemi, je velmi unavená. Popisuje, jak těžké je pro ni, že nemůže nic...
Druzí kolem pomáhají s dítětem a domácností, ona ztrácí kontrolu nad vším, dokáže pouze ležet.
Hlava šílí, tělo nemůže...Chaos, vše se mění, je jinak než dřív. Je nutné to pustit!
S její silnou vůlí to jde z kopce. Může však najednou pouze pozorovat a to je první dar,
když jsme v kontrole nad vším, nelze to!
Najednou vidí svět jinak, lidé kolem se projevují tak, jací skutečně jsou uvnitř.
Tady poprvé postavíme rakovinu vedle sebe jako průvodkyni směrem k pravdě bez iluzí.
Už ji nemáme za zády jako pronásledovatele!
Hledáme společně její šťastné dítě, ztratilo se někdy dávno, pro rodiče plula příliš v oblacích.
Tak se raději zavřela a na sny zanevřela. Bude žít tedy reálně.
S ostříhanými křídly a zavřeným srdcem utíká a hledá, nikde však není příliš šťastná.
Svět jí to nedal. Pak chvíli uvěřila, že to najde ve vztahu a dítěti. Závěr znáte...
Do příště má zjistit, jestli dokáže najít způsob, jak si umět přát.

Na další sezení přichází nadšeně a je jiná. Ptám se, co se stalo.
Onkomarkry dost poklesly a má tedy chemo prázdniny.
Má radost, směje se při každé druhé větě.
Ptá se na zvláštní neklid u dítěte, tak vysvětluji pro ni důležitou zpětnou vazbu toho,
že se její energie podstatně mění a dítě reaguje pouze na změnu.
Zajímám se o domácí úkol. Přála si něco, bylo splněno...
vše však proběhlo formou kompromisů.
Vysvětluji jak správně komunikovat a ona se rozpomíná, vše uměla, ale odradili jí.
Bude to umět znova používat?
Rozhodně to zkusí.
Vrátí se k sobě. Stane se sama sebou. Bude snít a plnit si přání.
Bude vše, co cítí naplno vyjadřovat, důvěřovat si a uctívat život.
Touží po lásce k sobě, je na nové startovní čáře.
Už běží!!! Vyhraje svůj závod!!!

BLÁZNIVÉ HRY...

15. června 2017 v 21:29 | Iva

Na ničem nezáleží tolik, jak si myslíš.
Vše, za čím ses hnal a co pro tebe bylo důležité,
se rozplyne jako mraky na obloze ve své nedůležitosti.
Až zjistíš, že rekvizity, kterým jsi věřil a které vyznával,
byly jen dekoracemi pro hru,
kterou Vědomí hraje samo se sebou,
rozesměje tě to.
Bylo úplně jedno, čím jsi, čemu věříš, co děláš a co máš,
jakou funkci zastáváš a jakými problémy se trápíš - budeš udivený,
o jakou bláznivou komedii jménem Život se jedná.
Vše ztratí svou pověstnou důležitost a ty si uvědomíš,
že jediné, co zde má svou relativní váhu je, JAK funguješ.
A je úplně jedno, co se kolem tebe nachází.

Tvůj postoj, úhel pohledu, tvá reakce na to, co přichází,
je jediné, o co se zde hraje.
Ostatní vzniká a zaniká stejně jako příliv v oceánu.
Až zjistíš, že vše bylo jen tvou představou, která se mění
podle toho, JAK funguješ v této vesmírné hře,
pak pochopíš, že ani tyto představy nejsou reálné - stále se mění.
A jenom to, JAK se pohybuješ v tomto chaotickém světě
plném nejistot, bude nakonec pravým pokladem v
pokladnici kosmického Vědomí.
Potom se začneš víc smát a užívat si života se vším, co přináší.
Potom v tvém životě bude více prostoru pro klid a radost.
Problémy a příležitosti jsou tady, abys s nimi hrál vesmírnou hru,
která nikdy nezačala a nikdy nekončí.
Jsi samotným Vědomím, tou základní esencí, energií a plátnem,
z kterého vše vzniká. Bez tebe nemůže nic existovat.
Jakmile si to uvědomíš, můžeš poodstoupit a pozorovat vše,
co se v tvé hlavě odehrává, tím odmocníš příběhy, probíhající hlavou.
Nemusíš od nich utíkat, jen si uvědom, že jimi nejsi.
A pak teprve začíná ta správná hra, ve které se bavíš.
Všichni hledají smysl života, lásku ve vztahu, kariéru.
Všichni se za něčím ženou, ale žádná cesta nikam nevede,
je jen součástí bláznivé hry Vědomí.
Není čeho dosahovat a kam jít.
Cesta je tu jen pro hru samotnou, ale neslouží žádnému cíli.
Cesty jen uspokojují tvou mysl.
Proto je jedno, čím se zabýváš, kudy se vydáš a kam.
Nic není výše než jiné. Nic není lepší než ostatní.
Všechny cesty slouží jen jednomu účelu - ukončit tvé hledání.
Není totiž co hledat, protože jsi vším - jsi Vědomím
a cesty jsou zde vyprojektovány, aby se mysl něčím zabavila.
Cesta je jen činnost, skrze kterou se odvíjí klubko života.
Na konci tě čeká střetnutí s prázdnotou - s tím, kým opravdu jsi.
Cesty jsou jen vymyšlené berličky, aby zastřely tvou pravou podstatu.

Až to pochopíš, přestaneš si lámat hlavu, co je pro tebe tím nejsprávnějším.

Tvé hledání skončí a ty se budeš zabývat tím, co je zrovna před tebou.
Je totiž jedno, zda čteš duchovní knížky, stojíš na hlavě, nebo jsi v kině.
Je úplně jedno, zda jsi duchovní vůdce nebo řidič taxíku.

Vše je vědomí, jde jen o pochopení tvé pravé podstaty.
Nemusíš odjíždět do jiné země ani k žádnému mistrovi.

Nemůžeš tam nic najít, protože jsi již dávno tím, co hledáš.
A kde bys to mohl najít jinde, než u sebe?

Z INPIRATIVNÍ TVORBY K. SPILKY

POJETÍ SVOBODY

26. května 2017 v 9:40 | Iva

POJETÍ SVOBODY...

Budete svobodni,
však ne až vaše dny budou bez starosti
a vaše noci bez touhy a zármutku,
ale až starosti, touhy a zármutek obepnou váš život
a vy se nad ně povznesete nazí a nespoutaní.

Naše cesta nevede měkkou trávou,
je to horská stezka plná kamení.
Stoupá však kupředu a vzhůru,
za Sluncem.

Jsi všechno na světě, vlastními myšlenkami,
svým životem, splněnými sny.
Jsi vše, čím se rozhodneš být.
Jsi stejně bez hranic jako nekonečný vesmír.

Každou vteřinou se můžeš narodit znovu.
Každou vteřinou může nastat nový začátek.
Záleží na volbě.
Na tvé volbě.

V PŮLI ROKU OHNIVÉHO KOHOUTA

24. května 2017 v 13:45 | Iva

2017- TÝ ROK"OHNIVÉHO A POŘÁDKU MILOVNÉHO KOHOUTA"

je v plném proudu a my se nestačíme divit,

jak více a více častěji pociťujeme, že se něco mění v nás i kolem nás.

Nemusíme být obzvláště vnímaví, abychom ucítili tu neobvyklou únavu pokaždé,

když se vrátíme odněkud, kde se zdržuje větší množství lidu...

Přijdeme domů a nastane stav, kdy se nám nechce vůbec nic, kdybychom nejraději

někam zalezli, byli jenom sami v tichu a klidu. Co se to děje, tak to předtím nebylo?

Možnou odpovědí je naše zvýšená citlivost, narušená energetická průchodnost fyzického těla,

obrovské dávky jangové energie a neschopnost nervových drah vést taková kvanta energií.

Jsme stažení, napjatí, postrádáme jinovou energii.

Všichni bez vyjímky nyní procházíme procesem transformace.

Navíc všude tam venku je zanechávána potlačená energie lidí, co si stále ještě myslí,

že před úklidem vlastního života někam utečou. Třeba ke hmotě, kde na čas

cítění přehluší touha po jídle, stále nových věcech, zážitcích anebo příbězích druhých...

A tak v nákupních centrech vězí všechna ta zadržená energie, najdete ji také všude v multikinech,

ale i na koncertech nebo na masových sportovních akcích, kam lidé chodí projevit vše, co zadržují.

Také v lékařských domech, nemocnicích, ústavech pro staré a postižené se zdržuje obrovské množství

této utrpení plné energie bolesti obětí někoho nebo něčeho.

Je tam hodně koncentrována a čeká na ty, co ji pak skrze sebe uvolní.

Je to vždy na nás, jaké prostředí si k pobytu volíme, jak dlouho tam jsme a nakolik ji umíme

správně přefiltrovat. Platí že, čím déle se zde zdržujeme, tím více si nás dobírá.

A tak nevědomě nabíráme na sebe energie, které pak "musíme" zpracovat.

Aby se to událo, jsme unaveni tak, že musíme vypnout a nemůžeme už nic jiného…

Nechápeme, co se to s námi děje… jak dlouho to ještě vydržíme?

Vždyť dřív to tak nebylo, jsme neschopní, nemožní, staří nebo nemocní?

Lidé nemají informace, jak s těmito silami nakládat a tak postupně vyhořívají lidé,

jinak velmi soucitní, ale v tom minulém pojetí smyslu slova.

Soucitnost byla v minulosti zbudována bez hranic k sobě samým.

Eucit neboli soucit k sobě byl dříve považován za egoismus, bezohlednost a sebestřednost.

Jsme-li takoví, což je starý program v naší mysli, máme pocit viny nebo studu,

že nás svět uvidí jako sobecké a nelítostné. Tím zatratíme svoji osobní sílu, která je právě nezbytná

k tomu, aby se nás nedotýkala nezpracovaná energie druhých.

Aniž si to uvědomujeme, raději se stáváme ohroženými a to kvůli vnějšímu světu,

nemůžeme se pak divit, že za to platíme.

Tvorba všeho má svá pravidla, jedno z nich je rovnováha mezi braním a dáváním.

A tak když nás universum vede k sobě, někdy dost nepříjemným způsobem...

rozpad vztahu, nemoci, smrt, často říkáme: Proč já? Takový hodný člověk???

Protože jen ve stavu "vlastního dna" jsme nakonec schopni opustit ostatní svět.

Najdeme se na dně a pak vidíme konečně i sebe. Teprve tady začíná cesta k sobě.

Co pak přinese? Bude toho spousta.

Naučí Vás CÍTIT SE, UCTÍVAT SE, PŘIJÍMAT SE A MÍT SE RÁD!

TEĎ NASTALA doba SEBESTŘEDNOSTI, pánem je kohout na svém smetišti.

Je třeba uklidit, pomáhá nám v tom živel OHNĚ. To pouze Vy jste pánem svého života.

TEĎ je třeba se jím konečně stát, jinak budete stále pociťovat "vše neřešené tohoto světa".

Víte, kdo skutečně jste nebo jste tím, jak Vás chtějí mít ostatní?

Lidé natolik utíkají ze sebe, pak se podivují, že když se setmí, nedaří se jim zklidnit, aby vůbec usnuli.

A tak nespí, aby se náhodou nemuseli se sebou potkat, o to větší příděl té nezpracované

energie druhých ráno dostanou.

Universum vše drží v rovnováze a vždy to tak bylo.

Cykly a řád v nekonečné nejistotě, to je universum a my v něm jako nedílná součást celku.

OKNO PŘÍLEŽITOSTI JE NYNÍ DOKOŘÁN OTEVŘENO!

Pojďte se společně vydat na cestu ke svému středu.

Na toto příjemné období, kdy se dá pracovat přímo v přírodě, jsem si pro Vás připravila

několik akcí, na které Vás tímto srdečně zvu.

Výstup na pyramidální kopec VELKÝ JAVORNÍK- sobota 27. květen 2017

Výstup na zpívající horu KNĚHYNI- sobota 3. červen 2017

Letní Slunovrat 2017- středa 21.červen 2017, tentokrát v okolí PROVODOVA

Noční Svatojánský pochod RUSAVOU- sobota 24. června 2017

Rezervujte telefonicky, termíny už se plní. iva

ALE "JÁ" MÁM VŠE V POŘÁDKU...

27. listopadu 2016 v 8:41 | Iva


NEEXISTUJE LÍNÝ, LHOSTEJNÝ NEBO POKRYTECKÝ ČLOVĚK,
KTERÝ KDYBY HLEDAL,
TAK BY NENAŠEL JEŠTĚ VĚTŠÍHO POKRYTCE A LENOCHA,
NAVÍC LHOSTEJNÉHO KE VŠEMU,
A PROTO, ABY NEMOHL BÝT NA SEBE HRDÝ A SE SEBOU SPOKOJENÝ.

BÝT JINÝM...

27. října 2016 v 10:11 | Iva

MŮJ DIALOG S OSHEM...

IVA:
"BÝT JINÝM, TO CHCE ODVAHU.
NASTARTUJE TO VE VÁS ŽENSKÝ PRINCIP,
PROBUDÍ TO VAŠI DUŠI.
PAK JDETE VÍC A VÍC SMĚREM K SOBĚ,
O TO VÍC PROTI SMĚRU VŠEHO,
CO VEDLO KE ZTRÁTĚ TÉTO ODVAHY,
BÝT JINÝM!"

OSHO:
NEMŮŽEŠ BÝT UPŘÍMNÝ, JESTLIŽE NEMÁŠ ODVAHU.
NEMŮŽEŠ BÝT MILUJÍCÍ, JESTLIŽE NEMÁŠ ODVAHU.
NEMŮŽEŠ DŮVĚŘOVAT, JESTLIŽE NEMÁŠ ODVAHU.
NEMŮŽEŠ SE DOPÁTRAT SKUTEČNOSTI, JESTLIŽE NEMÁŠ ODVAHU.
A PROTO JE ODVAHA TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ.
VŠECHNO OSTATNÍ PAK PŘIJDE SAMO.

ZMĚNA LEŽÍ V NÁS SAMÝCH...

16. října 2016 v 10:19 | Iva


Všichni hledající sní o jednotě a vyšších dimenzích.
Vzývají pomocníky v podobě andělů nebo bohů a mimozemšťanů.
Debaty a přispěvky "jak na to" pořád dokola lítají virtuálně vzduchem.
Ale realizace a materializace toho tak "důležitého"
ve svých vlastních životech nám povětšinou "vůbec" nejde.
Pokud nezačneme u sebe samých, nic se nezmění.
Navíc se vše velmi koncentruje a tak rozeznat
pravdu od lži bude víc a víc těžší!
A co teprve upřímnost a pravdivost k sobě samým.
Schopnost uvidět to na sobě, to žádá vyšší vibraci!
A ta je možná pouze při dobrém uzemnění.
Navštívit svůj stín a přijmout ho.
A právě neuzemnění je největším blokátorem
dnešních hledajících.

Dočkáme se?
Ano, až naplno pochopíme, že pouze snít nestačí!

NEÚPLNÉMU BUDE PŘIDÁNO,
ZKŘIVENÉ BUDE NAPRAVENO,
PRÁZDNÉ BUDE NAPLNĚNO,
STARÉ BUDE OMLAZENO,
CHUDÍ BUDOU ŽÍT V DOSTATKU
A BOHATCI NA CESTĚ ZBLOUDÍ... LAO-C'

CESTA ŽIVOTEM

6. července 2016 v 18:12 | Iva

"CESTA ŽIVOTEM" aneb JAK VĚDOMĚJI CHÁPAT TÉMA SMRTI...

Věnováno mojí mámě-bytosti, která mě přivedla na tento svět.


Před pár dny, v noci po letním Slunovratu 2016, odešla moje máma.
Její čas v chronosu by letos označovaly dvě sedmičky.
Tento můj text má vyjádřit plně její cestu, transformaci duše, která se vědomě probudila
v tomto čase obrovských změn všeho kolem nás. Také bych si přála touto formou poskytnou
inspiraci všem, kteří mají strach z tématu smrti.
Dříve jsem jej měla taky, nebýt všech těch příležitostí, které mi přinesl sám život.


Moje máma odešla s noblesou jako královna. Usnula uprostřed své rozkvetlé zahrady, v tichosti a bez bolesti,
její tvář byla smírná. Žila život obyčejné ženy, které osud přichystal velmi těžké chvíle.
Zemřeli jí dva synové. Když se to přihodilo poprvé, byla mladá a nevědomá, nechápala smysl některých věcí.
Proč vůbec se dějí, jaký je vlastně jejich účel?
Rodiče mě vychovali s láskou jako své druhé dítě, i když tabu kolem smrti se točilo okolo nás všech neustále,
dostalo se mi celkem volnosti a svobody volby. Ale někde v kořenech si nesete vše sebou, tak i já jsem byla
svým "vyšším já" zavedena do svazku, kde jsem po dvě desítky let mohla jít po cestě k sobě, chápat smysl
rodičovství a vedení dětí, odhalovat slabosti svých předků, které mě zatěžovaly a já jsem si to stále více
uvědomovala. V nerovném a nesvobodném vztahu mnohé pochopíte a slabosti partnera jen ukazují,
co je ještě třeba změnit u nás samých.
Abych úplně pochopila také smrt, odehrála se v mé původní rodině další tragedie.
Můj mladší bratr ve svých 37 letech odešel dobrovolně z tohoto světa. Stalo to před sedmi lety.
Máma nechtěla dál žít, chtěla syna zpět, stejně jako tehdy poprvé.
Nepochopíte-li, přijde další mnohem těžší zkouška. Tím, že nepřijala smrt svého prvorozeného syna,
velmi až nezdravě se navázala citově na druhého syna. Duši bratra to dusilo, nevědomě-samozřejmě.
Ani jednomu z nich to nedovolovalo žít svobodně, máma vlastně žila jen pro něj.
Úlevou pro něj a její duši bylo narození mých dcer, kterým byla skvělou babičkou.
Vyžívala se ve hře s nimi a naučila je skvělým dovednostem. Jsem plná inspirací pro svá vnoučata,
až se mým dcerám narodí. Když moje děti odrostly, vztah se synem opět zesílil.
Tomu se přestávalo dařit snad ve všech oblastech, nešlo vzlétnout.
Temnota a minulost oba polapila, aniž by cokoliv vědomě chápali.
Smrt to ukončila.
Začala mámina cesta k sobě. Psal se rok 2009. Nikdy nezapomenu na noc, kdy bratr odešel.
Byly jsme na chalupě, ležela jsem vedle mámy, která ho stále žalostně volala zpět.
Venku křik daňka z lesa a před očima obraz, jak vedu v poledne za ruce oba své rodiče k místu,
kde si bratr vzal život.
SMRTI, co jsi vlastně zač?
Potřebuji tě konečně pochopit!
Musela jsem začít, kde jinde než u sebe. Přestala jsem si namlouvat, že moje vztahy fungují.
A hledala jsem napojení na svoji duši, abych obnovila ten pro každého nejzásadnější vztah.
Svůj vlastní vztah těla-duše-ducha.
Tam, kde vztah neukazoval cestu dál, nezbylo než ho opustit.
Tak mnohé umíralo a já začínala chápat smrt. Vždy něco skončí, aby mohlo začít to nové,
plné síly a nové energie. Bez konce, kterým je vždy smrt, nemůže nikdy nic začít.
Vznikaly vztahy kvalitnější s úžasnými lidmi na ještě úžasnějších místech.
Narodil se mi úplně nový svět.
Moje máma mě fandila, vlastně tak trochu vše pozorovala se mnou a měnila se.
A to staré- nepřijaté se začínalo osvobozovat.
Její potlačený obrovský žal začal vystupovat na povrch.
Fyzické tělo vše propouštělo skrze nemoci na světlo.
Puklo ji srdce, srdeční aorta praskla v rozsahu 70 cm. Tak trochu zázrakem přežila.
Vrtulník ji akutně převezl na kardiochirurgii ke Svaté Anně v Brně, kde ji operovali.
Byla noc 7.2. 2012, já ležela doma a koukala do stropu, čekala jsem jestli máma přežije.
Volat bylo možné až ráno.
Asi jsem usnula, když mě probudilo ostré světlo, po pokoji lítala jakoby obrovská zářící zlatá koule.
Nechápala jsem.
Ráno jsem se dozvěděla, že při těžké operaci jim chvíli máma odešla na druhý břeh,
to byla ta koule, která se mi ukázala.
Pak se máma vrátila zpět, věděla, že je to třeba.
Stále zůstávala v komatu, jezdila jsem za ní na JIP a mluvila k ní.
Když jsem ji držela za ruku, vždy se krátce zklidnila a uvolnila se jí tvář.
Věděla jsem, že vědomí vnímá.
Jinak ji museli velmi tlumit, odcházelo z ní vše potlačené, všechna ta léta vnitřního utrpení,
které se snažila nedát najevo. Vnitřní zloba a strachy mají tvář obrovského neklidu,
který vychází vždy z lidí, pokud se něco odoperuje, opraví pouze fyzicky
nebo je u nich u nich diagnostikována těžká choroba, například rakovina.
Tajemství, které tak dobře ukrývali, je odhaleno!
Vše jde ven nekontrolovaně, jak po odjištění granátu.
Asi to nejdůležitější ve dnech mámina komatu bylo toto mé vnitřní rozhodnutí.
Dát mámě svobodnou vůli, ať se sama rozhodne, kam půjde.
Zůstane-li tady na světě nebo půjde-li za svými syny.
To bylo důležitým klíčem k naší velmi staré rodové zátěži,
dát druhým svobodnou vůli a žít nejdřív sebe, pak vše ostatní.
Vstupenkou je velká odvaha a síla odpouštění. Proměnil se celý svět.
Máma se probouzela a začínala pomalu žít sebe.
Excelentně zvládla rekonvalescenci a dostala novou chuť do života.
I mí bratři ji navštívili. Vyprávěla mi o tom. Poprvé za ní přišli, když byla na pooperační JIPce.
Dva krásní mladí muži-andělé, ji odvezli do zvláštního výtahu, kde jí vyměnili vše porušené v těle,
měli nástoje jako opraváři a cévy vypadaly jako kabely.
Podruhé, to už byla zdravotně v lepším stavu, se jí zdál další živý sen.
Opět za ní přišli a ptali se jí, jaké má ještě přání.
Máma si přála. "Chtěla bych alespoň ještě pár let prožít na chalupě, v přírodě a těšit se z ní."
I toto přání jí bylo vyplněno, jeho platnost vypršela o letošním Slunovratu.
Máma ušla ohromný kus cesty.
Pochopila mnohé, odpouštěla si a začínala chápat vesmírné energetické zákony na Zemi.
Zákony lidské tady neplatí. Přečetla obrovské množství knih z historie Země,
o starých civilizacích a českých dějinách. Často jsme si o tom společně povídaly.
Žasla nad knihami od Melchizedeka, jednou z naposled obdivovaných bylo Zasvěcení od E.Haich.
K letošním narozeninám mi dala nádherný dárek.
Oslava probíhala zrovna ve dnech velké očisty planety koncem května 2016, nefunkční staré programy odcházely.
Seděly jsme v zahradě na houpačce a ona mi řekla, že jí po sedmi letech lítosti nad ztrátou něco zásadního došlo.
Jaká je to marnost.
Žal, lítost a smutek nikam nevede a duši, která touží jít už do světla, protože si to sama rozhodla, tahá zpět.
Máma po letech utrpení prozřela. Velmi se jí ulevilo.
Dostala jsem dárek, v podobě pochopení smrti bližního.
Ani jsem se nenadála, jak velmi brzy dostanu příležitost tento dar skutečně naplno rozbalit a žít.

MÁMINY MILOVANÉ RŮŽE

Čas plynul a máma se pomalu chystala opustit tento svět.
Já jsem o jejím odchodu sice dlouho dostávala impulzy z jemnohmotného světa,
ale znáte to, jak je naše mysl navyklá, občas to ještě potřebuje postaru, zvláště když jde o smrt.
Ta iniciace začala už podzimem roku 2015.
Seděli jsme s přáteli na terase penzionu mezi střechami pod kostelem Svatého Mikuláše ve Znojmě.
Miluji toto královské město. Byli jsme plní dojmů z návštěvy podzemního města
a chystali se do údolí Dyje na pyramidy. Taková místa silně uzemňují.
Naplno zanořená do svých kořenů, podzemí, stínů rodu jsem najednou položila otázku
své blízké přítelkyni ohledně mámy. Řekla, máma už se brzy chystá na cestu.
Nebylo řečeno kdy a kde. Snažila jsem se to přijmout, i když to bolelo.
Dobře jsem věděla, že tato mě velmi blízká duše nemluví nikdy do větru.
Čas se naplňoval a tělo mámy stále více vypovídalo službu.
Selhávaly ledviny a fyzicky velmi chřadla.
Společně a s odvahou jsme navázali spolupráci s lékaři, kteří mají duši.
Je dobře, že se ještě stále takoví v klasické medicíně vyskytují!
Máma nastoupila letos v zimě dialyzační terapii.
Ta poslední proběhla pár hodin, než se rozhodla ve spánku odejít.
Její lékař nám později vemi překvapen volal, že s mámou večer byl a dlouho si povídali.
Podle něj měla skvělou náladu i kondici a vyšetření sice nemocného,
ale otevřeného srdce bylo v pořádku. Zlepšovala se po všech stránkách.
Je to moc dobře, odešla tedy, protože pochopila vše, co měla.
Do Znojma nás to přitáhlo znova týden před máminou smrtí.
Mámě jsem povídala o koncertě, na který do Znojma jedeme,
hned se přenesla do historie královského města a povídala mi o ní.
Měla skvělou paměť.
Byli jsme pozváni do prostor Kaple Svatého Václava na koncert intuitivního harfisty Alaeriána z USA.
Tento úžasný starý druid byl okouzlen nejen Znojmem, ale celou naší kotlinou.
Hrál srdcem, propojen s našimi srdci pomocí velmi silového místa, sám doveden k slzám dojetí.
Bylo to fascinující, slovy nepopsatelné.
Před koncertem navštívil Heiligerstein, kam jsme se také my ještě večer po koncertě chystali.
Místo, spojené ryze s lidským srdcem. Jezdí tam zdaleka lidé s dětmi po náročných operacích srdce
a lidé s nemocným srdcem. Místo je silně léčivé právě pro srdeční čakru. J
á ten den jasně intuitivně cítila, že tam potřebuji zajet, postát a vyladit všechna srdce našeho rodu.
Pozorovali jsme s partnerem zapadající sluníčko,
pozdravili jsme obry v propadlé pyramidě hluboko pod základy starého kostela,
který dali kdysi dávno raději zbourat, protože byl příliš ozdravný
a pro tehdy vládnoucí systém ohrožující.
Energie místa je však nezničitelná. Dračí žíly zůstaly a kdo hledá a vnímá, ten jistě najde...

ZNOJMO KOSTEL SVATÉHO MIKULÁŠE

KAPLE SVATÉHO VÁCLAVA

ČÁST STARÉ PYRAMIDY ZASAHUJE DO KAPLE

SKVĚLÝ PŘEDNES HUDBY, KOMUNIKUJÍCÍ S DRAKY I LIDSKÝMI SRDCI

LÉČIVÉ KAMENY NA SILOVÉM MÍSTĚ HEILIGERSTEIN

Hned další den po koncertě jsme odcestovali na prodloužený víkend do Čech.
Náš plán byl propojit se s jedním z pyramidálních center,
zaměřeným na kořenovou čakru a na blokády rodové paměti a tzv. miasmat.
Miasmata jsou víry energií starých traumat,
působících destruktivně v lidském energetickém systému celého rodu,
takže se generačně projevují i u těch, co s událostmi nemají již nic společného.
I když žijou vědoměji než jejich předkové, mohou trpět nedostatečnou životní energií,
únavou a malou kreativitou. Přechází generačně a při čištění také generačně odchází.
Úleva je oboustranná, uleví se Vám, Vašim rodičům a zároveň i Vašim dětem.
Ani jsem netušila tu synchronicitu všech probíhajících událostí.
Moje současné cestování je spojené s náběrem vlastních zkušeností se silovými místy,
bádáním a hledáním inspirací pro další práci s lidmi.
Cesta za minulostí rodu mohla začít.
Hned po ránu jsme vyladili jsme svá těla v úchvatných prostorách
Léčivých nástrojů v Jablonci nad Nisou a pokračovali směr Nový Bor.

GONG ZEMĚ

Trigon pyramid leží nedaleko tohoto města. Ubytovali jsme se v rodinném penzionu v Kytlici,
majitelé zde vaří dokonce i své pivo. Živé pivo, s láskou vařené,
chutná trochu jinak než to skladované. A patří tomuto místu.
Cestou sem jsme se ještě zastavili v jednom zajímavém místě, v Jablonném.
V oblasti, kde působila za temných středověkých časů jedinečně silná žena.
Jmenovala se Zdislava, žila zde s mužem a čtyřmi dětmi na hradě Lemberk.
Tento hrad leží také na silovém místě. Přestože se za léčivou magii tehdy odsuzovalo k smrti,
ona léčila a uzdravovala, zřejmě díky své vnitřní síle a taky svému muži,
který se těšil blízké přízni krále Václava I. Velmi ochotně pomáhala všem nemocným a chudým,
v místě zbudovala i klášter. Vše zvládla za svůj velmi krátký život, dožila se pouhých 33 let.
Časem byla blahoslavená a papežem Janem Pavlem II. prohlášena za svatou v roce 1997.
Pod hradem Lemberk vytéká ze skály silný pramen léčivé vody : Zdislavina studánka.
Energeticky zajímavé byly také prostory rozsáhlé rodinné hrobky v podzemí,
dnes dominikánského kláštera, které na nás vůbec nepůsobily dojmem smrti,
jako by by tam stále byla energie života, zvláštní místo.
Nepřekvapilo by, kdyby byl klášter propojen s ostatními stavbami podzemními chodbami.
Stejné energie jsme se už naučili vnímat na více místech u nás i ve světě.
Chodby jsou všude, Země je provrtána jako ementál.

HRAD LEMBERK

PRAMEN VE SKÁLE POD HRADEM "ZDISLAVINA STUDÁNKA"

Vlastní práce na silových místech přináší vždy své ovoce.
Má svá pravidla a ta je třeba ctít.
Jestliže Vy sami dovolíte s tématem, které místo nese, pracovat,
výsledek se projeví ve Vašem životě v podobě určité změny.
Ačkoliv celý den lilo jako z konve, po příjezdu na místo se navečer vyjasnilo.
Vylezli jsme nic netušíc na nejbližší kopec.
Tvarem připomínal pyramidu, původem sopka, nazývaná KLÍČ.
Na ten výhled, který se nám na vršku naskytnul, dlouho nezapomenu.
Celé Čechy jako na dlani.
Tajil se nám všem dech a měli jsme radost jako děti, nádherné.
Až se nechtělo věřit, že jsme všude tady doma.
Zabubnovali jsme té kráse a tak se jí poklonili.

SOPEČNÝ KOPEC KLÍČ ZE SILNICE A KAMENNÉ MOŘE NA JEHO ÚBOČÍ PŘI VÝSTUPU

VÝHLEDY Z KLÍČE 759 m n.m.

Ráno jsme vyrazili za sluníčka, počasí jako by nám přálo.
Hledali jsme kudy se dostat na první kopec. Puchavec je také sopkou.
Na první pohled nenápadný kopec, o to víc zajímavý, když se na něj vydáte.
Dorazili jsme do středu kráteru, přelila se skrze nás obrovská vlna uzemnění,
nohy jak zmagnetizované. Všude černý kámen a hlína.
Vyladili jsme se s místem ladičkami.
Při sladění čakrových párů dostředivá vlna některé z nás dost překvapila,
především v oblasti čtvrté čakry.
Mnoho z nás zde nese spoustu zrady a lhostejnosti z minulosti.

V KRÁTERU KOPCE PUCHAVEC 341 m n.m.

Pokračovali jsme na iniciační místo číslo dvě, kopec Dlouhý vrch.
Po cestě k vrcholu někdo kdysi dávno vysadil úžasnou borovici Douglasku,
mohla by být symbolem tohoto celého výstupu.
Symbolem moudrosti, majestátnosti a vědomím své ceny.
Byl to velmi dlouhý skalnatý hřeben, ukrytý v lese.
Obcházeli jsme jej proti směru hodin, až pak nás to navedlo na vrchol.
Zavládl v nás zvláštní pocit z tohoto vrcholu.
Jako když mořské vlny narážejí na skalnatý břeh.
Voda, která se přelije a zůstane za nimi, se uklidní.
Pocit boje každého z nás se svým stínem a pak ten klid, když pochopíte.
Přechod žití života do úrovně třetí čakry a pochopení světa žití srdcem.
To byl Dlouhý vrch.
Stejně dlouhý jako rozhodnutí, dát životu svobodnou vůli, aby jen tak plynul.

SPANILÁ STOLETÁ DÁMA

DLOUHÝ VRCH 401 m n.m.

Třetí kopec Lysá skála (419 m n.m.) všechny tři vrcholy propojil v centrum,
pracující hluboce s kořeny každého z nás.
Na úbočí jsme potkali symbol, mladou rodinu, která tudy cestovala s malou holčičkou na kolech.
Ta usnula a tak bohudík rozumní rodiče, zastavili a nepokračovali dál v cestě.
Tomuto kopci říkají Spící panna.
Počasí se sotva drželo, všude okolo jsme pozorovali velké bouřky.
Spící panna nás opět zkoušela, kluzká cesta okolo celé hory,
nechtěla nás jen tak pustit nahoru. Několikrát jsme upadli.
Při pádu se děly probliky traumat minulosti, takže vše správně.
Konečně cesta na vrchol.
Kámen jako uhel, poskládaný pečlivě z mnohoúhelníků na sebe, typický čedič.
Na skalnatý vrchol jsme se vyšplhali pomocí řetězů, kde nás čekala odměna,
opět výhled na celé Čechy.
Velmi rychle se blížila bouře a tak nás zdravý rozum přiměl k sestupu.
Stejně jsme toho měli, jak se říká, až po staříčkovo.
Silný zážitek se čistil ještě v noci ve snech.
Fyzicky pak další dny mírnou nevolností, kašlem nebo bolestí hlavy, ale nic není jen tak.



ČEDIČOVÁ SOPKA SPÍCÍ PANNA A NÁROČNÝ VÝSTUP NA NI

Ze všech nás něco spadlo!
Po návratu domů jsem si to rovněž uvědomovala jak u svých dcer i u svých rodičů.
Líbí se mi tato forma práce. Matička Země a otec Vesmír nám pomáhají, jak jen mohou.
Takový je Zlatý věk, transformace VE VŠEM, kam se podíváš.
Slunovratový večer 21. června jsme oslavili zvláštně uvnitřněným výstupem na Kelčský Javorník,
který je sousedem Svatého Hostýna.
Další den ráno jsem jela do ordinace.
Po cestě jsem zahlédla nad řekou Dřevnicí zvláštní opar,
jen tak pro sebe jsem si řekla něco ve smyslu, vypadá to mysticky jako řeka Styx.
Za pár hodin přišla zpráva o konci jednoho života.
Opustil mě někdo velmi blízký, přesto někde v hloubi duše cítím,
že se mojí mámě smířeně odcházelo. Jistě měla sebou na cestu minci pro převozníka.
Doprovodila jsem ji přesně tak, jak jsem to cítila.
Dovolila jsem si vše, co mě přicházelo.
Pomazána biblickým santalovým olejem, při hraní na léčivé nástroje,
pokladena oranžovými růžemi, s křišťálovou špicí v ruce,
odcházela moje máma na další cestu.
V pokoji vonělo kadidlo a vykuřovadlo s názvem Volavka letí domů.
Děkuji za vše.
Odpadly všechny konvence, jak se loučit postaru.
Lítost a strach jak dál, tu není.
Jen ticho a klid v duši.
Na Svatého Jána jsme se s mámou naposled rozloučili malým obřadem v rodinném kruhu.
Večer jsem se já a můj partner vydali na svatojánský západ Slunce
na jedno z dalších úžasných míst Zlínska.
Tanečnice nad Pozděchovem doslova tančila v záři Slunce.
Zazněla moje poslední hra na sundrum za soumraku,
která patřila skvělé ženě, jež mi dala vše, co mohla.
Konec jednoho života, konec jednoho dne.
Slunce zapadá nad Svatým Hostýnem, nastává Svatojánská noc.
Mami v srdci ZŮSTÁVÁŠ! S láskou iva

TO DŮLEŽITÉ PRO NÁS NEVIDÍME!

31. března 2016 v 22:06 | Iva

Poslední dva týdny, které jsou za námi, byly zvláštně neklidné. Po mém sobotním semináři, který vynesl všechny zúčastněné do příjemných hladin harmonie, nastalo hektické pondělí plné neklidu zvenčí. Tlak a manipulace lidí s druhými roste tak geometricky, že by za dřívějších časů člověk s obyčejnými hranicemi padl při prvním kontaktu. Teď - aby si každý z nás vybudoval hrad s hradbami ve svém nitru. Uzdravení mužské polarity je nutné. Lidé jsou jako sebestředné oběti všeho kolem. Kolektivní vědomí je přesyceno strachem, že občas cítíte v sobě chvění všech buněk. Dno pomyslného kalichu je zde. Emoční polévka vře, plamen hoří pod taktovkou fotonového záření a jen pára nad hrncem je ve znamení ducha. Kdo neví, že neví, vaří se a protože bojuje proti všemu, ochlazuje nevědomě var a nikdy nedojde k odpaření. Nedopustí, že by se něco dělo, vždyť není nic vidět.
Ale to důležité pro nás nevidíme! Jemné signály zesilujících změn našeho vědomí přijímáme anténou ve třetí komoře mozkové, hypothalamem. Ta je schopna, aniž bychom smysly cokoliv vnímali, nabírat evoluční pokyny pro aktivaci všech řetězců DNA, vzniku nových center příjmu fotonových energií na povrchu těla a propojování s už ne sedmi ale dvanácti-čakrovým systémem. Hypothalamus musí být v souladu s epifýzou a hypofýzou, aby všechna tři centra vysílala pro tělo signály tak jednoznačné, že buněčná paměť plná starých programů to jednoho dne vzdá a přeladí se také. Důležitým spoluhráčem je také solar plexus a oblast kolem kostrče, jako náš spodní pól. To jsou slabá místa většiny lidí. Dobře funkční oblast solaru je u lidí vzácností, sebedůvěra byla potlačena, sebeúcta neprojevena a sebeláska vyměněna za závislost. I kreativita sídlící v oblasti kostrče je zadušena uniformovaností a stejností všech, aby zapadali a nevynikali.
A s touto malou hodnotou eucitu není co projevovat do světa. Kombinace zablokovaného solaru plexu a blokace páté čakry způsobí nekomunikaci ven a ta následnou reaktivitu dovnitř. Naše rozhodování proti nám samým plodí další a další diagnózy, nespokojenost v životě a vnitřní neklid.
Vesmír to nevyřeší za nás, jak mnozí očekávali. Vesmír posílá energii a ti, co vědí jak s ní pracovat, projdou transformací zcela hladce, pokud jejich polarity budou spolupracovat a vzájemně se doplňovat. Poté, až se lidi naučí přijmout vše bez reakce, může vesmír poslat další zásilku. Zatím nejsme připraveni. Každý má se sebou spoustu práce. A mnoho lidí o tom ani neví. Tak se pusťme do toho. A zvykejme si, že to důležité pro nás nevidíme!

KAŽDÝ MÁ SVÉ STÉBLO TRÁVY

20. března 2016 v 21:05 | Iva

Evoluční proces, který se pomalu začíná projevovat ve hmotě, je fenoménem pro ty z nás, kteří máme tu odvahu ho již teď naplno vnímat. Rychlost a míru zvýšení fotonového záření nelze přehlédnout, citliví lidé si toto uvědomují již od devadesátých let. Ano, v té době jsme spíše trpěli tím, že se nám tak nějak rozsypal život, nemohli jsme dál žít postaru.
Změny začaly na této individuální úrovni, kdy jsme každý z nás museli nejdříve objevit, kdo ve skutečnosti vůbec jsme. Do té doby nám přátelé, šéfové, partneři nebo naše děti nastavovali zrcadlo, abychom se uviděli. Mnozí se udivili, jak moc nejsou sami sebou a hrají role, které po nich žádá vnější svět. Věrnost těmto programům a totální nepřirozenost nás svazovala, uvnitř hlodala a zvyšovala touhu po osvobození.
Náš život se takovýmto postojem stal, čerpám z jedné zajímavé publikace, podobný životu vážky. Miluji šumavské slatě nebo opuštěná jezírka uprostřed brdských lesů, kde toto elegantní představení svobody, jakým je let vážky, můžete spatřit. Vážka žije nejdříve jako larva mnoho let na dně rybníka v bahně a prakticky pouze jí a spí. Po nějaké době se najednou namane stéblo trávy a larva se vyšplhá vzhůru k hladině. Zcela vyčerpaná ucítí svěží vítr na hladině a hřejivé sluneční paprsky a tak vyvine poslední síly, aby se nahoře udržela. Její larví tělo praskne a z jeho obsahu se začnou tvořit základy křídel. Až se zcela larva spotřebuje, křídla jsou hotová a vážka je schopna vzlétnout nad hladinu.Její křídla vydávají nádhernou frekvenci čisté svobody. Pozorovat let vážky je úžasným zážitkem.
Identický evoluční proces teď prožívá lidstvo. Začátek Zlatého věku, vždy povstává z totálního bahna a chaosu společnosti. Vše je v souladu s kosmickým řádem. My jsme na dně rybníka, omezeni systémovým žitím a stejností každodenního života. V našich vědomích přesto žije sen o svobodě. Jelikož se díky kosmické precesi probudila také planeta Země, oživuje svou silou i rybník, ve kterém na dně žijeme. Vše začíná narůstat, také podvodní trávy v našem rybníce. Kdo pochopí, že je třeba sebrat odvahu a vylézt výš, aby spatřil možnosti jak se stát "svobodným", přetransformuje své tělo, tím že vstřebá vše o sobě a doslova může znovu-objevit úplně jiný svět. Takový jaký si vysnil.
Z transformace se stává téměř klišé. Tisíce informací na internetu, že ani nevíte, čemu věřit. Věřte pouze tomu, co cítíte, že se projevuje v každodenním životě. Pozorujte lidi, procesy, vztahy a systémy. Pomalu umírají, nefungují a rozpadají se. Na dně rybníka se nelítá ani neplní sny. Je třeba zkoncentrovat síly a vystoupat vzhůru. Budete potřebovat se plně soustředit na sebe, zklidnit se a pomalu stoupat. Bude to trvat, žádné zázraky ani nikdo druhý už nemůže nikomu pomoci. Pouze každý sám sobě. Vibrace fotonů a vysoké frekvence již naplno mění naši nervovou soustavu. Pád člověka až ke stavu 85% převahy levé hemisféry a sympatiku, předrážděnosti a strachu ve všech rovinách se pomalu posunuje do středu. Prastará učení nativních národů tento stav rovnováhy dávno popsaly. Přivezla jsem z Peru sošku, která drží svoji hlavu na srdci a spokojeně se usmívá.Teď plně chápu její význam. Hlava se srdcem v souladu, probuzená vnitřní žena s uzdraveným vnitřním mužem ve společném souznění a plná komunikace ducha skrze duši s tělem, to je pro každého z nás úkol dnešní doby.
Mnoho lidí tento dostředivý tlak energií nebude ochotných akceptovat a raději odejdou. Na dně si totiž vybudovali pocit bezpečí pomocí hmotných statků nebo moci a žijou ve falešném pocitu, že se nic neděje. Kolikrát se Země rozlobila natolik, že z této jistoty zbyly jenom ruiny? Jedinou hodnotU, tedy to kým jsme, si neseme v sobě. Zatím si můžeme volit, jestli si odvážně budovat svobodu nebo líně čekat na spásu.
Evoluce jde svým tempem, po přebudování nervové soustavy a vzniku nových center příjmu energií na lidském těle, hybridních čaker, postupně zakrní náš emoční mozek a více se rozvine solární pleteň, kde bude centrum primárního vědomí. V polovině tohoto století nebudeme věřit tomu, jak jsme žili na jeho začátku. Vše bude jinak.
Lidé přichází s bolestmi právě v místech nově se tvořících centrech příjmu fotonových energií. Je jich celkem dvanáct, pro příklad jedním z nich je hrudní kost po její levé straně nebo zadní strana levé nohy od hýždě do poloviny lýtka, také pravá strana břicha pod pupkem nebo pravá oblast podpaží a ramene zezadu. Další v oblasti kolen a chodidel. Jejich pohyb je dynamický, každý den jiný a centra se střídají. Se všemi oblastmi máme zajímavé zkušenosti v naší tandemové terapii s partnerem. Mnoho terapeutů s tímto zatím nepracuje. Chystáme semináře zaměřená na tato nová centra na podzim 2016.
Také silová místa, které nás přitahují doslova srší novými energiemi. Letos jsme navštívili Kněhyni, oblast Jívové u Olomouce, Čantorii a Filipku v Beskydech a chystáme se na další zpívající kopce u nás i ve světě.
Těšíme se z této doby, ladíme se na nové frekvence a společně to pak sdílíme. Na mých přednáškách a seminářích informujeme zájemce o všem aktuálním, učíme je pracovat s kosmometrií, zvukem, vnímáním a naladěním na sebe. Všechny aktivity přináší zájem stále většího počtu lidí ze všech sfér a plní tak účel, proč jsem zde.Tím je služba celku. Děkuji Vám všem, kteří mě takto vnímáte. iva

DÍKY FILMU "DÁNSKÁ DÍVKA"

7. února 2016 v 17:21 | Iva
Vesmír je spravedlivý a v řádu. Hra, jejíž pravidla je potřeba pochopit. Jdete-li správnou cestou, stane se malý zázrak, váš život změní směr a entropie se rázem promění v synergii. Pokud rozumíte synchronicitě, začnete si také brzy připadat jako ve hře na obrovsky velké puzzle ploše a jen doplňujete ty správné dílky na prázdná místa.
Téma nového filmu mě zaujalo ihned, když jsem nedávno narazila na rozhovor s režisérem Dánské dívky v časopise. Dnes přišla další výzva, někdo recenzoval film na facebooku a tak nezbývalo než zabukovat lístky a jít do kina. Velmi silný a hluboký příběh plný niterných pocitů, naprosto skvěle režijně ztvárněný podle skutečné události. Je vlastně o nás všech. Jako terapeut jsem svědkem té obrovské úlevy, když se klient rozhodne dát mi tu důvěru a svěřit mi své "tajemství". Často to souvisí se sexualitou. Blok většinou silně ovlivňuje třetí čakru a člověk nemůže vstoupit do žití srdcem a žije pouze závislostí. Tu však často považuje za lásku, kterou očekává hlavně zvenčí.
Vše souvisí s nejdůležitějším tématem dnešní doby: pochopit naše kořeny, poznat kdo opravdu jsme a hlavně tím být. Vyšší vibrace rozpouští a odkrývá vše založené na klamu, lidem padají masky " hrát si na vzorné a hodné" a pravda leze na povrch. Mnozí jsme šokováni historiemi našich rodů, pokud máme odvahu se tím vůbec zabývat. Jedno je však jisté, pokud nesladíme spodní čakry natolik, aby spolupracovaly s horními, nemůžeme vystoupit z mentality oběti.
Rozhodla jsem se své kořeny co nejhlouběji odhalit, pochopit, abych je poté mohla s láskou propustit s tím, že jsem měla skrze ně pouze objevit sebe. Bez hlubokého zakořenění nemůže růst naše vědomí, nepřijaté rodové uzly tomu brání. Není to vůbec jednoduché a bolí to, když to máte přijmout a nehodnotit. Cesta vede opravdu po jednotlivých schodech. Chce to kus odvahy, ale lze to.
Moji rodiče vyrůstali každý úplně odlišným způsobem. Máma pochází z rodiny typicky baťovského mladého muže, jako vystřiženého z fotografií starého Zlína. Dokonalost, elegance v oblékání a přesnost v práci udělala v mých očích z dědečka vzor skoro-boha. Babička mu nedokázala odporovat, asi proto, že by to nedopadlo. Tam jsem odkoukala první klamné pravidlo, žena poslouchá muže a navenek to vypadá vše v pořádku. Podle tohoto pravidla jsem si zvolila později svého velkého učitele, manžela a otce mých dcer. Během dvaceti jedna let jsem toto pravidlo zvrátila do paradoxu. Jediné koho mám poslouchat, je hlas mojí duše a zároveň není vůbec důležité, jak to působí navenek, ale jak se v tom cítím. Z manželství jsem odešla a nyní žiju sama sebe. Muži v mém životě se chovají už jinak a v mojí puzzle hře se doplňují prázdná místa. Vše souvisí i touto transformační dobou, do které jsme přišli vše odhalit. Vše se otevírá. Vlastně mí rodiče nikdy nepovídali o událostech ze svého dětství tak otevřeně jako poslední dva roky. Máma před čtyřmi lety přežila svoji vlastní smrt, když se probudila z komatu po operaci roztržené aorty v délce od srdce až do třísel. Když byla v blízkosti smrti, chodili za ní dva andělé, krásní mladíci a ptali se jí na její rozhodnutí, na který břeh si přeje. Její duše věděla, že musí zpět do života ještě něco pochopit. Tak je tady s námi už čtvrtým rokem a opravdu to vzala vážně. Má silně poškozený zrak a přesto čte mnohaset stránkové knihy, téměř neslyší, ale v našich rozpravách o smyslu života mi rozumí každé slovo. Přijala potřebu mnohé pochopit a poté v klidu odejít. Její srdce roztrhal "žal". Mí rodiče ztratili dva syny. Ztrátu dítěte nemůže pocítit nikdo, kdo to sám nezažil. Můj první bratr Tomáš se narodil třináct měsíců přede mnou. Máma jej normálně porodila a kojila několik dní, najednou ji oznámili, že chlapec zemřel na srdeční komplikace. Až nedávno jsem se dozvěděla, že dlouho nechápala, proč se to stalo a měla spoustu pochybností a výčitek, že jí nikdo nic nevysvětlil. Po roce jsem přišla na svět já. Narodila jsem se rodičům, kteří mě počali v obrovském smutku ze ztráty chlapce. Tak si to asi dovedete představit. Prenatál plný strachů, porod a neustálá obava o můj život. Tomu se říká príma startovní podmínky. Rodiče si ale vybíráme sami. Trochu mě to zpočátku kurtovalo k tomu, jim Tomáše nahradit, hrála jsem si hodně s klukama, lozila po stromech a byla na vše zručná. Nakonec zvítězila má duše a já si hrála i s panami, domečky a ráda se učila šít i vařit. Strach mých rodičů o mě a pocit, že jim nikdy ztrátu bratra nenahradím a proto mě nebudou mít nikdy dost rádi, mě však stále posílal do životu nebezpečných situací a já byla samý úraz. Skončilo to vážnou nehodou - sražením autem, já vyvázla po mnohaměsíční léčbě s o několik cm kratší nohou, pořádným pocitem provinění a frustací z jejich starého smutku. To je tak, když dítě žije nevědomě emoce svých rodičů. V té době byl mému mladšímu bratrovi skoro rok. Ten statečně převzal štafetu za mě. Syn byl pro mého tátu důležitý. Otec měl totiž krutý život, máma ho odložila a dala ho vychovat své matce, když se její muž zabil pádem z vysoké pece na severu Moravy. Nikdo přesně neví proč, ale byl v ruském zajetí na Sibiři v období války a hodně ho to poznamenalo. Moje babička odešla z pohraničí do Zlína a syna nakonec dala do dětského domova. Tak můj táta je takový samorost. Jistě toužil žít normální život a tak ztráta prvního dítěte tomu nenasvědčovala. Na mém bratrovi si zakládal, ale přílišná starost, aby se to tentokrát dařilo, bratra velmi dusila. Byl nádherné dítě, velmi jemný a citlivý chlapec s otevřeným srdcem ke všemu živému. Moje máma ho milovala až příliš, navázali závislý vztah, který mého tátu vyřadil na kolej, která není o partnerství. Tak vznikl trojúhelník, který neměl řešení. Bylo to pro všechny utrpení a bratrovi se dařilo čím dál hůř. Nic nemohl dokončit, vztahy s ženami ho nenaplňovaly tak, aby dokázal odejít z domu. Hledal úlevu v závislostech a některé z nich zůstaly nevysvětlené dodnes. Můj bratr se před šesti lety oběsil. V ten osudný den jsem vzala oba rodiče za ruku a šli jsme na to místo, zapálit svíčku za jeho duši. Na tu chvíli nikdy nezapomenu, bezmoc mých rodičů neměla konce. Další den se na telefonu mého bratra objevila sms zpráva z neznámého čísla s textem Peťa... Neváhala jsem a číslo vytočila, na druhém konci byla známá vědma z Šumavy a vyřídila vzkaz pro nás. "Mrzí mě to, ale nemohl jsem jinak, mám Vás rád, Petr." Jeho duše se tu toulala ještě dlouho, máma ho odmítala pustit. Odvedena do světla byla až po letech. Pak se začaly věci skládat, s přijetím něčí smrti dostáváte indicie a chápete více a více. Setkala jsem se s ženou, která byla jeho dlouhodobou spřízněnou duší, věděla o něm ty nejniternější informace. Miloval ženy i muže a to ho dovedlo k poznávání sebe samého a možná i do zmatku, jak to vlastně je. Tato žena ho doprovázela na jeho výletech za svobodou. Byl to krásný vysoký a štíhlý muž a tak věřím, že jako žena vypadal velmi přitažlivě. Spřízněná duše té ženy se mi svěřila, že byl velmi šťastný a nadmíru svobodný v ženských šatech. Jen nenašel odvahu to jakkoliv řešit. Jestli jako žena nemusel nést tu tíhu mrtvého bratra nebo byl bisexuál nebo dokonce transsexuál, to se nikdy nedozvím. Jak těžké to pro něj bylo, že si nakonec zvolil raději smrt mi pomohl pochopit film "Dánská dívka". Děkuji za něj! Děkuji svým rodičům, že mi nakonec dali svobodnou vůli se stát, kým si zvolím já. Děkuji svým bratrům, že mě naučili přijmout a chápat smrt jinak. Děkuji za hru, ve které možná někdo musí odejít, aby druzí mohli pochopit. S láskou iva

VĚDOMÉ SNĚNÍ UVNITŘ NÁS...

30. ledna 2016 v 10:14 | Iva

Schumannova frekvence, které se říká také Dech planety se od 90. let minulého století z hodnoty 7,83 Hz postupně zvyšuje a v této době se pomalu blíží k 16 Hz. To se odráží také na úrovni naší nervové soustavy, která tyto změny frekvencí silně vnímá. My si to začínáme podle citlivosti a schopnosti sebevnímání velmi dobře uvědomovat a dostáváme se tak do stavu VĚDOMÉHO SNĚNÍ. Rozumíme však tomu co se děje?
Naše kultura nám zakazuje snít, protože snění je pro ni nebezpečné. Probuzené vědomé snění odvádí lidské bytosti od toho, čím je naše kultura zkázy, zpět do středu živoucí esence svobodného a volného bytí. Vypadá to, že právě nyní se v naší globalizované kultuře svádí neviditelný boj o naši nesmrtelnost.
Já se s tím v terapiích setkávám stále častěji, lidem se otvírají prožitky z minulých inkarnací a ruší je v zavedeném prožívání současného života. Tělo pak může na obranu spustit reakci, která člověku pomůže nevnímat toto rušení. Přicházejí ke mě se zdravotním problémem, se kterým jim klasická medicína nepomohla. Mohou to být třeba tinitus, který ruší pocit "být sám se sebou ve tmě a tichu". Také různě dlouho trvající ukrutné palčivé bolesti bez zjevného spouštěče, které připomínají stará utrpení, ale my hledáme příčinu jenom tady a teď. Nyní časté neobvyklé změny váhy nahoru nebo dolů, dále různé formy přejídání se potravinou, která sníží citlivost - těžká jídla a tím zhoršení celkového metabolismu a odvedení pozornosti na povrchní úroveň. Klient si toto není schopen vysvětlit. Za vším jsou staré strachy, třeba ze smrti nebo neodpuštěná zrada blízké osoby, které chtějí být pochopeny a propuštěny. Jinak nelze vejít do svobodného prostoru. Vždyť o tom sníme všichni a teď můžeme vědomě.
Více na přednášce 24. února 2016 v 18hod na Akademia centru UTB Zlín

ROK 2016

14. ledna 2016 v 22:15 | Iva

ROK 2016


V souvislosti s transformačním obdobím r. 2012- 2023 si pomalu zvykáme a nemůžeme se tak divit stále narůstajícím hodnotám energií planety Země.
Ta bude opět velmi důsledně působit na fungování mozku a naší nervové soustavy. Takže se pravděpodobně dočkají i ti lidé, kteří doposud nevnímali jakékoliv změny. Rostoucí jangové vlny strachu a nedostatečná schopnost jinovat a tak harmonizovat organismus, přinese rozvrat fyzického stavu každé bytosti, bez ohledu na dosava...dní způsob života. Buněčná paměť je tvrdošíjná a umíněná. Omezenost našeho žití v jakémsi "KOKONU", kde máme věci pod kontrolou, už není možná. Je třeba žít cestu a ne cíl a jit za něj. Opustit falešný pocit bezpečí a držet se v tempu vysokých vibrací, aniž bychom tušili, co nás čeká. Vyžaduje to již umět pouštět "STARÉ", už nějaký čas nefungující vzorce. Patří sem všechny ryze levohemisférické pohledy na žití. Tyto máme všichni velmi zafixovány a tak bdělost i schopnost změnit pohled, je pro mnohé z nás hodně obtížné. Je nutné zpomalit, vstoupit do úplně jiného typu vnímání. Pravohemisférické, polaritně ženské vnímání nás dovede do poněkud jiného světa. Lidé se zde stávají zodpovědnější a svobodnější, ale i toto je třeba se naučit žít. Zvlášť, když se to neshoduje s životem našeho okolí, je to doslova paradoxní a bláznivé.
Dále je nutné zásadně změnit tok čakrových energií a to dostředivě...což je velmi silné téma a výzva pro všechny doposud duchovně působící jedince.
Více už brzy na mé úvodní přednášce, www. etiko-zlin.blog.cz

KOLEKTIVNÍ VĚDOMÍ STRACHU

21. listopadu 2015 v 8:38 | Iva
Kolektivní vědomí dnešních dnů silně vládá strach. Všechny strachy pramení ze základu a tím je strach ze smrti. Další strachy jsou pouze nádstavbami (strach ze ztráty bezpečí, strach ze ztráty někoho blízkého, ve kterém si zrcadlím sám sebe, strach z nedostatku).Vnímám poslední dny všerozpínající se strach světa a je to cítit všude. Zase se to daří, dostat lidi do bezmoci a nízkých frekvencí. Chaos na silnici, neuvěřitelné kolik řidičů jede na červenou, kolik jich nevnímá houkající sanity a toto tento týden houkalo... Ve středu po dokonalé masáži masmédiemi po pátečních událostech se v ordinaci dělo něco zvláštního, lidé kteří už byli na cestě k uzdravení, přišli neuvěřitelně zhoršení, všechny odběry na srážlivost krve a záněty byly velmi rozhozené z normálu, spoustu úrazů a pádů a úniků z reality v podobě omdlení a závratí u poměrně mladých lidí, kupodivu více mužů. Psychosomatika je mocná. Kdy lidé pochopí, že virtuální svět v naší hlavě má sílu měnit vše až na dřeň našich buněk... iva

CO ŽIVÍ NAŠE BUŇKY...

8. října 2015 v 11:26 | Iva

CO SKUTEČNĚ ŽIVÍ NAŠE BUŇKY...

Partner mě pozval na pránickou večeři s Henri Monfortem, který tento týden zavítal do Zlína. Pozvání jsem přijímala velmi obtížně, dokonce jsem ho i chvílemi úplně odmítala. Moje JÁ to přece ví dávno, ale mysl stále drží program buněk v zajetí starých vzorců a přesvědčení a tak občasné probliky, že je čas je živit jinak, najednou byly zřetelnější a hlasitější. V hloubi duše jsem cítila, že je to další výzva v posunu k sobě. Jako správná žena narozená v Býku miluju hmotu a požitky ve smyslu jídla. Bránila jsem se na to myslet, ale bylo zaseto. Den předtím "jakoby náhodou" jsem terapeuticky provázela tři klienty, každý z nich jedinečně odzrcadlil přesně nějakou část mých strachů, něco pustit a jít novou cestou. Ta cesta je odpradávna zapsaná v našich buňkách, jen je třeba nechat odejít strachy ze smrti hladem nebo žízní, nasbírané naší existencí tady. Jeden z klientů trpěl poruchou příjmu potravy, druhý úspěšný v byznyse, zablokovaný v solaru nepřijetím ostatních v jejich "hlouposti", trpěl obrovskými bolestmi žaludku, třetí se nedokázal odhodlat k odchodu ze starých podmínek, které už o životě dávno nebyly... Všichni tři vlastně měli úkol začít "ŽÍT VÝHRADNĚ SVŮJ ŽIVOT" a teprve pak ho slaďovat s tím venku. Jenže každý z nás to má podobně, byli jsme totiž takto vychováni a systém nás drží ve stejném zajetí. Tu noc jsem špatně usínala, ač jindy spím klidně. Bolel mě žaludek až do zmíněné pránické večeře. Dobře bylo, že jsem před ní velkou část odpoledne strávila v přírodě se psem Garpem, který vyváděl ve vodě a v lese a byl nespoutaně svobodný a šťastný. Tam mě bolest přešla a já pochopila zdroj bolesti a svoje strachy v prvních třech čakrách.
Henri na mě působil velmi příjemně a s časem rostla jeho síla a předávka poselství, které přijel předat. Po úvodní části mě velmi uvolnil druidský rituál k živlům, který měl silnou linku jednoty. Následoval či-kung, probuzení energie v tělech a harmonizace energetických drah a ukázka živení buněk pránickou energií. V těle byl mír a pokoj ve smyslu, že není nic co byste v tu chvíli ještě potřebovali. Bylo mi nádherně a já dostala potvrzení, že s odvahou jít za to staré lze. Lidé začali pouštět své pocity, otevřeli se ze svými příběhy, že jedí jen kvůli okolí, aby o něj nemělo strach nebo je nesoudilo. Já najednou viděla sebe, kdy přesně toto se děje také, kdy jím, jen abych seděla s blízkými u jednoho stolu... Došlo mi, že díky fotonům, kterých je nyní na Zemi přes míru, jsme vlastně všichni práničtí, jen o tom nevíme. Strava, která není příliš živá, takže pránu neobsahuje, pak pouze tělo zatěžuje, zacpává, koncentruje a drží staré programy v mysli a živí je. A abych si to vše dokonale utvrdila, učinila jsem ještě jeden vědomý kousek, nacítění úbytku energie získané pránicky. Po přednášce jsem záměrně a vědomě snědla něco hodně nevhodného a pozorovala svoji energii, zásadně jí ubylo a vznikaly další chutě na něco jiného. Přímá zkušenost byla na světě, zápis do mé buněčné paměti také. A jak jste na tom Vy? Dáte práně šanci?

VODA DNES JAKO LÉK

11. srpna 2015 v 22:37 | Iva


Slunce násobně zesílilo svoji aktivitu, skutečně nám nezbude než akceptovat kosmickou precesi a změnu klimatu v rámci dalšího vesmírného cyklu. Letošní léto je opravdu horké, to jistě pociťují i ti, kteří léto milují. Jsme zpomalení, nic moc se nám nechce a venku se nedá dlouho vydržet. Nutí nás to přijmout všechno tak, jak to přichází zvenčí, ale zároveň vnímat sami sebe, což se dříve nebo za běžných podmínek málokdy dělo. Jako by to zapadalo do scénáře přeměn, ve smyslu odpojování logické levé hemisféry mozku a návyku používat intuitivní pravou hemisféru. Všichni bez vyjímky, vědomí i nevědomí. Nemá smysl se překonávat, zkoušet svoji výdrž, naše těla jakoukoliv další zátěž nejsou schopna zvládnout. A snížení teplot není v dohlednu. Spíše nás čeká ještě další velká řada změn, změna klimatu je začátek.
Stačí navštívit příjmovou interní ambulanci nemocnice a dostane se Vám odpovědi. Mladí lidé s kolapsy z horka, spousta poruch rovnovážného aparátu (Menierův syndrom), cyklisté a turisté, kteří "to chtěli dát" jako vždycky, přece to tak dělají už léta, srdíčkáři se slabostí nebo komplikace žilních zánětů, jako jsou trombózy a embolie, alergické reakce na slunce a hmyz, žlučníkové záchvaty a průjmy...
Před pár dny ráno mě takhle vzbudil telefon, táta mi volal, že se mu velmi špatně dýchá. Po pár informacích jsem pro něj vyslala na chalupu dceru, která jej zavezla do nemocnice. Pro arytmii mu nahodili znovu srdeční rytmus, rozředili krev a propustili domů. Když se mě ráno ptal, co by měl udělat než moje dcera pro něj přijede, doporučila jsem mu vypít dva litry čisté vody. To udělal, výměna tekutin směrem ven neproběhla ještě několik hodin. LIDÉ NEPIJÍ ! Jejich krev se koncentruje, je hustá, pro srdce je nesmírně těžké zvládnout menší hustější objem krve. Zvláště berou-li spoustu léků, které překyselují a také zahušťují. K tomu venkovní teploty okolo 38 stupňů, takže se navíc potíme a ztráty se ještě zvětšují. Jíme a pijeme odvodňující potraviny a to vše jsou důsledky.
VODU - VODU - VODU! Vypít bychom měli 0,5 litru na deset kilogramů váhy, doplnit také minerály a sůl. Sycené nápoje nejsou vhodné, nemají totiž schopnost vázat toxiny z těla a lidé si ztěžují na bolest a ztuhlost kloubů.
Skvělé je nechat obyčejnou vodu na světle, obohatit ji šungitem a křišťálem. Voda tak dostane jiné povrchové napětí a negativní náboj a je schopná se lépe vstřebávat a dostávat do mezibuněčných prostor buněk našeho těla.
Také je vhodné často se sprchovat a pobývat ve vodě. Nasakovat vodu celým tělem. Kůže lidského těla má plochu více jak dva metry čtvereční. Obrovská komunikační plocha oproti žaludku. Napadlo nás se zvážit před pobytem ve vířivce, voda je v ní "živá", měkká a léčivá, vířivý efekt ji dává správný náboj. Místo chemie používáme technologii Dr. Grander s prainformací o vodě, šungitovou drť a zeolit. Pobýváme ráno za svítání a večer po setmění přibližně třicet minut. Za ten čas je naše tělo schopné nasát dvakrát asi tři deci vody pomocí kůže. Hydratovaná kůže se tak nepřehřívá a nepotí, velmi doporučujeme si občas dopřát.

LÉTO 2015

24. května 2015 v 9:54 | Iva















Všem svým příznivcům přeji krásné a sluníčkové léto. Pro mě osobně to bude čas cestování a nabírání nových zkušeností pro další podzimní cyklus přednášek a fotoprezentací. Letos se budu hodně věnovat cestám po území České republiky, pyramidálním oblastem okolí Prahy, Berounky a Karlštejna, okolí Znojma a Mikulova a hlavně Beskydům a rodnému Valašsku, včetně detekce pyramidálních energií a novým objevům v našem okolí. Průzkum několika pyramid v okolí hradu Karlštejna, které energeticky živí hlavní věž a mystický charakter stavby, vybudovaný moudrým císařem Karlem IV., začne již tento víkend. Poté mě čeká první konference o pyramidách ČR ve Znojmě, s průzkumem podzemního města a oblasti Šobesu, zdvojené pyramidy s úrodnými vinicemi, obklopeného meandrem řeky Dyje, obdobně jak jsem poznala v Peru na Machu Picchu. Zajímavé bude setkání s p. Uvarovem, který se intenzivně zabývá účinkem působení pyramid na lidský organismus, hlavně v oblasti Krymského poloostrova. Letní Slunovrat strávím v Nebeském městě, v místě dvou kamenných mohyl, podobným těm v Anglii, které jsou ve vztahu posvátné geometrie s pyramidou Rtanj, vzdálenou asi třicet kilometrů od Nebeského města. Vše leží na území Srbska. Budeme více bádat po pramenech starých Slovanů a jejich rituálech a hledat návaznost na současnost, která se proměňuje obrovskou rychlostí díky ukončení starého vnímání času. Pak přijde Svatojánská noc 24.6. Noc strávím na jednom z nejstarších pohanských vrcholů a zároveň staré pyramidě nedaleko Zlína.
Poslední víkend měsíce června uzavřeme letošní jarní cyklus skupinové práce Moje energie, která bude na podzim pokračovat dvěma dalšími cykly po třech víkendových termínech. Podrobný rozpis kurzů i přednášek uvedu během léta.
Připravuji také novou podobu blogu a budu se věnovat psaní knihy o dejavú zážitcích na mých cestách světem a životem.
Tak ať se nám to léto vyvede! S láskou a úctou ke všem, kteří navštěvujete tento blog.

PURIFIKACE POMOCÍ STRACHU 2015

27. února 2015 v 20:44 | Iva

Je poslední únorový pátek odpoledne. Vracím se ze svými dcerami z města domů. Konec týdne, místo radosti, že začíná víkend, je od rána ve vzduchu zvláštní napětí, lidé jakoby byli plní strachu, jsou netrpěliví, do ordinace jdou na poslední chvíli, jakoby chtěli vše stihnout a ono to poslední dobou moc nejde. Všichni se učíme postupně se smiřovat se zkracováním času. Téma "střelce z Brodu" plní s přehledem diskuse ve volných chvílích mezi povinnostmi. Doba strachu a hlavně to, do jaké míry "jsme ochotni na něj reagovat a ovlivňovat svůj další život", čeká na každého z nás!
Je to tady, jemnohmotné vibrace stále stoupají a čistící procesy otvírají třinácté komnaty ve všech, bez ohledu na délku našich inkarnací. Zapomněli jsme kdo ve skutečnosti jsme, vzpomenout si nás bolí a tak třetina Čechů potlačuje rozpomínání antidepresivy, které někde na pozadí kumulují agresivní energii, která se projeví časem buď na poli vnějšího světa, útoky na druhé nebo vnitřního světa, sebedestrukce psychiky a kvality života nebo agresivního bujení buněk- rakoviny.
Poslední měsíce snad nemám jedinou terapii, kde by se v okolí rakovina nevyskytovala. Lidé sice dlouhodobě podvědomě tuší, že vjeli do ulice, která je slepá, ale zařadit zpátečku je pro ně natolik ponižující před okolím, že stále jedou dál... Co je čeká na konci ulice - pak nejsou ochotni přijmout. Kdo se vyléčí...ten, který pak pod pohrůžkou smrti tu cestu k sobě najde. Potkala jsem se s takovýmí lidmi. Jsou důkazem toho, že nemoc je daleko daleko hlubší než pouze fyzická rovina. Vážím si jich a mám velkou úctu i k těm, kdo pochopili, sice zemřeli, ale během nemoci se neskutečně rychle posunuli ve svém vědomí a odcházeli se ctí.
Blížíme se k domu, všude policie, sanity, zábrany a pásky, zakazující vstup. Ve vedlejším panelovém domě umístil někdo bombu. Domů jsme se dostali, spousta zvědavců vykukuje z oken. Sanity evakuují vyděšené imobilní důchodce, bydlící v domě, vždyť by ani nedokázali utéct, OBROVSKÁ BEZMOC. Děti z blízké školy odváží autobusy do místního kina, okruh vystrašeých lid se zvětšuje o rodiče a prarodiče školáků. Strach se s přehledem šíří jako bojový plyn. Stává se tak zbraní, jelikož touto frekvencí jsme pravidelně krmeni z masmedií, vše se propojuje a narůstá. Lidé jsou plní a neumí to "nechat být". Tak se bude vše projevovat častěji a stane se to brzy každodenní realitou. Vloni jsem si to mohla uvědomit při návštěvě Izraele a Palestiny, tam je strach v popředí a je tam také nejvyšší výskyt rakoviny na světě. Mnoho špičkových farmaceutických firem, které tam sídlí, to zachránit nedokázalo...
Kdo to změní? Jedinou možností jsme my sami. Naučit se strach zpracovat a věřit, že budeme ve správný čas na správném místě.
JSTE-LI TOTIŽ SAMI V SOBĚ, JE TAM LÁSKA A NE STRACH.
SAMI SI TVOŘÍTE OKOLNÍ SVĚT, NENECHTE SI JEJ TVOŘIT JINÝMI!

P F 2 0 1 5

31. prosince 2014 v 16:46 | Iva








TVOŘÍM VE SPOJENÍ

22. října 2014 v 21:05 | Iva

Představuji Vám nový projekt "Ž I V O T N Í R E S T A R T" aneb jak být krásná/ý a sebevědomá/ý

Většina z nás žije životy v přesvědčení, že "možná jednou" nebo "někdy příště"... Tato přesvědčení jsou tichá a promlouvají k nám neviditelnou silou, která nás drží v energiích nerozhodnosti, falešné víry, že něco nelze nebo že za to nejsme zodpovědní...
Podstatou Životního restartu je pochopit sebe jako dokonalost, jedinečnost a celistvost. O projevení vnějších atributů krásy se postará autorka projektu Renata Mejzrová. Zážitkové focení zaznamená Vaši postupnou proměnu a to jak zásadně se můžete změnit, podíváte-li se na sebe jinýma očima. Budeme společně objevovat cesty, které umožní, aby vyšla na světlo Vaše vnitřní krása a vše se pak spojilo v zářivou celistvost. Při terapii využívám všech nabytých zkušeností z oborů, kterými jsem za svůj život prošla. A chci dodat, že vším čím jsem byla, jsem byla ráda. Intuitivní energoterapie a etikoterapie je propojením toho všeho.
Abyste se stali vnitřně čistými, je třeba nastavit zrcadlo všeho, co Vás kdy zranilo. Přijmout podstatu zranění, pochopit jeho příčinu a nechat to být. Znamená to z neprojeveného v podvědomí přesunout zpracované trauma do vědomě pochopeného a více to v sobě nedržet. Lidé jsou překvapeni, že je třeba se naučit odkládat a ne stále přidávat další znalosti. Ne vždy jsou znalosti tím, co nám schází. Lidem chybí spojení se sebou, mnozí ani netuší co to znamená, nesetkali se s tím doma ani ve školách. Žijeme pak životy spíše druhých, přání svých rodičů, partnerů nebo dětí... Vždycky nám ale bude chybět pocit naplnění. Ten vychází z našeho snění, které nám dává návod, čím jsme jedineční, nadaní a talentovaní... Málokdo z nás žije takový život.
Když jsem se jednoho dne rozhodla žít svůj život a své sny, byl to nádherný osvobozující pocit. Byla jsem šokovaná, jak snadno přicházely příležitosti k jejich naplnění. Objevila jsem svou vnitřní sílu a toho kým skutečně jsem. Touto cestou vedu své děti i klienty. Máte-li odvahu, stojí to za to! S úctou k tomu, že vše je možné, iva

Pozvání do ČT pořad Sama doma, 17.10. 2014
Záznam z pořadu ZDE



SOUVISLOSTI

22. října 2014 v 21:00 | Iva



Dýchl na nás podzim. Příroda po celý tento rok ukazuje svoji sílu. Zdá se, že se budeme muset vzdát myšlenky, že se s planetou nic neděje..."Pouze" začala vibrovat dvakrát vyšší frekvencí (ze Schumannovy 7,82 Hz v závěru století se dnes blíží téměř ke 20 Hz) a na to zákonitě reaguje naše nervová soustava. Venku to hýří neuvěřitelnou plejádou barev, vše září energií, není vyjímečné, že v jeden den je slunečno i deštivo, rozdíly teplot jsou obrovské. Rozkvétají jarní kytky a jahody. Vše kolem jakoby nebylo pod kontrolou. Také naše imunita dostává naloženo, neboť lidé "změny" neradi. Každý z nás může ukázat jak umí pracovat s přizpůsobivostí.
Odborné texty lékařů a výzkumy zabývající se stárnutím člověka se shodují na dvou faktorech, určujících jak rychle stárneme: umět být sám sebou a umět se přizpůsobit čemukoliv.
Lidé, kteří se vysokého věku dožívají, nežijí život v nadbytku, jsou skromní a vše mají ve svém životě vyvážené, pracují a jsou aktivní do vysokého věku a mají radost ze života. Nemoci jakoby se jich netýkaly. Závěry jsou jednoznačné: vysoký věk ve zdraví je nepřímo úměrný odporu, který životu klademe! Budeme-li stále ulpívat na přesvědčeních, že vše doposud fungovalo, tak proč by to nešlo tak dál...nebudeme se umět přizpůsobovat změnám a tím si tvořit překážky a nespokojenost : máme tady odpor k životu. Naše buňky, i když my to můžeme zapírat, že ničemu neodporujeme, budou respektovat program nespokojenosti, což je zrychlené stárnutí a lenost se dostatečně živit, čistit, pohybovat, rozmnožovat a zbavovat odumřelých částí. Organismus bude plný toxinů a my všechnu energii věnujeme detoxikaci, bude nám scházet energie k tvorbě nových projektů. Život si budeme nevědomě zkracovat a taky nás nebude naplňovat a bavit.
Zkusme se každý sám zamyslet, když teď na podzim bilancujeme úrodnost tohoto roku, jak se dokážeme pohybovat v těchto oblastech změny a odložení všeho starého a nefunkčního.
Zkusme vše brát jako výzvy k dalšímu posunu, že každý z nás je toho schopen a nalaďme se vyšší frekvenci. Planeta už to splnila a zdá se, že člověk bez planety nemůžeme existovat.
Když jsem v květnu 2014 v tunelech Ravne, propojujících komplex Bosenských pyramid, spatřila megalit K5, který byl objeven na sklonku minulého roku, došla mi jedna pro mě zásadní věc. Megalit je uložen v místě pramene energie zemského jádra, podzemních vodních pramenů a ley-lines. Jste-li v jeho blízkosti je Vám lehce, jste plní energie a cítíte se sami sebou. Je z keramiky, odlité a vypálené při velmi vysoké teplotě prehistorickou civilizací, která ve svém jádru obsahuje krystal, jež všechny energie slučuje a přetransformuje v takové, které jsou pro člověka konstruktivní. Na megalitu (viz foto) je vyobrazena bytost, kterou jakoby kojila sama planeta.
To je tím symbolem dnešní doby: SPOJENÍ S PLANETOU JAKO NAŠÍ ŽIVITELKOU, která je shodná se spojením se ženskou energií v nás samých. Vše je o přijetí, kreativních změnách, vytvoření skutečných podmínek pro život, pocitu nasycení životem. Každý z nás to v sobě má, buďme tedy bytostí na megalitu a buďme i tou planetou , která živí sama sebe i všechny kolem. Energie máme od planety, jelikož se po ní pohybujeme, krystalem se stává naše srdce, to dokáže přetransformovat vše a ještě i vysílat do okolí (torus energie ze srdce se šíří 3,5m na každou stranu a vysílá energii pět tisíckrát silněji než mysl).
Mám poslední dobu pocit, že pokud se podaří člověku v sobě probudit ženský aspekt, mužská část v nás se rychleji vyléčí. Agresivní vnitřní muž se mění v pokojného bojovníka a my se stáváme celistvými. Vydáme-li se s tímto ven, potkáme podobně vyladěné bytosti, dokážeme se propojit a společně tvořit. Zkuste to taky...
Více na mé přednášce "Harmonizace mužské a ženské energie" 29.10. 2014 , iva

STARÉ DUŠE V ROCE 2014 VE VZTAZÍCH

13. března 2014 v 23:23 | Iva
Když duše už "ví", že má možnost svým vyzařováním tvořit, začne vše vnímat jinak. Hladina vědomí snadno vykalibruje na vyšší úroveň, když nás žádné cizí a hrubější energie neruší, prožíváme klid a blaho. Může se však stát, že se setká naše otevřená duše v realitě s někým na úrovni nížších energií, zůstává s ním a nízké vibrace ji doslova vysajou.To nás vede k tomu, že se takovým situacím raději vyhneme, pokud je to možné. Ale jak se zachovat, když jde o blízké vztahy, které nelze tak snadno opouštět. Rozhodujícím krokem je stát se tou "nejlepší verzí sama sebe".

Ten člověk, který nás odmítá, tak nečiní kvůli tomu, kdo jsme, nýbrž kvůli tomu,
kým musí být on sám, má-li být s námi.
Musí být na naší energetické úrovni a frekvenci, má-li se vytvořit smysluplný
a hodnotný vztah a to pro něj může být příliš.
To nejlepší je být sami sebou ve všech ohledech.
Být tou nejlepší verzí sebe sama a vyzařovat to nejjasnější světlo.
Pokud jsme uvnitř sebe takto v souladu, řadíme se k těm či sbližujeme s těmi,
kteří se mohou spojit s námi.
Nemusíme se takovýmto lidem prodávat, oni již vědí, kdo jsme.
Nemusíme je přesvědčovat o své ceně a hodnotě, oni to vidí na vlastní oči.
Zrcadlíme to nejlepší v nich a platí totéž naopak.
A oni neočekávají ani nechtějí, abychom slibovali něco přemrštěného nebo abychom
začínali z bodu, kde nejsme dost dobří, protože oni vědí, že jsme stejně jako oni dokonalí,
celiství a úplní v každém směru.

Co vedlo k rozdělenosti a nevyváženosti v našich duších? Každý člověk má svoji ženskou a mužskou polovinu.
Ženská část v nás představuje otevřenost, komunikaci, intuitivní vnímání a přirozenou touhu po tvoření, lásce a léčení. Duši, která s námi mluví skrze tělo. Vrozená moudrost těla nikdy nemlčí, mluví řečí těla, říká jak se cítíme. Neslyšíme-li její slova, tak umí promluvit skrze nemoci. Pokud se dokáže spojit tato moudrost těla s naším vědomím a vytvoří soulad, pak probouzí k životu naše vyšší já a stará duše se rozzáří v plném světle. Najednou je celistvá a plně prožívá sama sebe a přitom se cítí být se vším propojená.To dokáže naše ženská část. Aby se nestala zranitelnou, kterou byla po celá x-letí, ohrožená mužskou agresí, je třeba vyléčit vnitřního muže. Tento hrubý muž toužící po moci dosud bojoval se vším na základech nevědomosti, nejistoty, manipulace a strachů. V této energii se mnohé z nás starých duší ještě občas zrcadlí nebo totéž projektují do svých partnerů. Vyléčit tohoto ustrašeného agresora a trasformovat ho do podoby pokojného bojovníka staré duši velmi uleví. Vnitřní žena nyní plně důveřuje a cítí, že je o ni dokonale postaráno. Strážce - nově zrozený vnitřní muž nese jemnější energie a větší vnitřní sílu, umí být ostražitý, plně probuzený a přítomný. V přítomnosti neexistuje strach a tak jeho rozhodnutí budou vždy správná. Chrání vnitřní ženu před nebezpečím a tvoří pevnou hranici, rozhoduje a nevpustí energie neprospívající cestě vyššího záměru, např. negativně tvořících lidí a nízké energie kolektivního nebo planetárního vědomí. Takto zcelená a vyléčená stará duše dostává odvahu a vnitřní sílu vynést svoje schopnosti na světlo světa.
Kdysi dávno staré duše zneužily svoji osobní moc a svět zanikl (12 tisíc let-Atlantida). Od té doby nenašly dost odvahy toto napravit. Jde tedy o mistrné ovládnutí nás samých, ne životů těch druhých. Strach pak dlouho rostl (5 tisíc let).
Až doposud se ženská část v nás bála projevit, nechtěla prožívat násilí. Pamatuje mnoho životů. Mysl si libovala v růstu, ego nás skrze ni vedlo a manipulace skrze strach mnohým hrála do karet.Temnota a strach z minulosti zničily kouzlo bdělé přítomnosti.
Až dnes staré duše cítí dobrý vítr do plachet ( vesmírné energie okolo 2012 a Zlatý věk ) a tak uspořádané ve svém nitru jedna za druhou začínají šířit světlo.
A jak řekl J. A. Komenský : Tam kde je světlo, tma sama mizí bez boje....
sepsala iva 13-03 2014
 
 

Reklama